Včera jsem usoudil, že nadešel čas začít se intenzivněji
připravovat na zkoušky. Sepsal jsem si tedy seznam všeho, co je třeba udělat,
sedl jsem si k počítači, párkrát si zívnul a ze studia nebylo nic. Dny po
nočních směnách bývají krátké. A když se mi stane, že jsem příliš unavený na
jakoukoli činnost spojenou s myšlením, snažím se čekání na spánek zkrátit
něčím jiným. Dny po nočních směnách jsou tedy nejen krátké, ale i ve znamení
urovnávání, uklízení a skládání. Tentokrát jsem se vrhnul na úklid svých dat v počítači.
Přiznám se, většinou jsem pouze vyměnil jeden koberec za
druhý. Z centrálního odkladiště putovaly soubory na místa posledního
odpočinku s názvy jako škola,
povídky, literatura, korespondence. S většinou složek nemám problém,
ale adresář obsahující dokumenty, jichž jsem autorem já sám, je poměrně
nebezpečný. Kdyby toto místo bylo pokojem, pravděpodobně slouží jako kancelář v nějaké
menší výrobní hale či dílně. Tlustý a notně zaprášený koberec, oprýskaný regál
s šanony, které kdysi znamenaly pořádek. Na první pohled těžký stůl, jehož
přední nohy jsou poškrábané od staré kancelářské židle. Ta je mimochodem trochu
nakřivo a vypadá, jako kdyby jí chybělo kolečko. Okno plné pavučin a prachu.
Pokud by nějaký člověk chtěl, mohl by zde strávit hodiny a hodiny prohlížením
si rozházených, ale i pečlivě seřazených papírů. Nebo by si mohl jen prohlížet
popisy na hřbetech šanonů a vzpomínat na dobu, kdy to někomu dávalo smysl. No, a
pokud by mě tento člověk dostatečnou zásobu pomerančů, pravděpodobně ho tam
najdeme i po stu letech. Vysušená mumie s prazvláštním úšklebkem. Ten
poslední byl asi hořký.
Abych tedy nedopadl jako náš imaginární člověk s ovocem,
rozhodl jsem se pro strategii rychle tam,
nedívat se, naházet vše na místa, kam by to snad mohlo patřit, a zase rychle
ven. Povedlo se mi to. A dokonce i v rekordním čase. Byl jsem z toho
natolik nadšený, že jsem se rozhodl ve svém tažení pokračovat. Jenomže za další
oběť jsem si vybral dokumenty fyzicky přítomné v jedné velké tlusté
složce.
Nemusím snad popisovat, o kolik horší třídění papírů doopravdy
je. To si takhle sedíte v základním táboře papírového Everestu, zíráte na
vršek (anebo prostě jen protáčíte bulvy, v této fázi je to fuk) a v každé
ruce držíte jednu A4, o nichž víte, kam je zařadit. A každý list je třeba nejprve
prozkoumat, přečíst a zamyslet se nad obsahem, než se můžete rozhodnout, co s ním.
Naštěstí mám s trháním papírů své zkušenosti.
A tak jsem vytvořil úplně novou hromádku. Říkám jí to, z čeho by někteří mohli udělat
docela zajímavý text (mám dojem, že v tomto kontextu platí „čím
kratší, tím lepší“). Většinu toho, z čeho by někteří mohli udělat docela
zajímavý text (ano, kratší) jsem ani neprohlížel. V ušetřeném čase jsem si
na jednu stránku sepsal všechny poznámky na okrajích listů, kde se běžně
vyskytovala slova jako sociální
psychologie, syntax a termín.
Pokud tyto poznámky dostatečně vyrostou, budou se moc dostat do skupiny
TZČBNMUDZT. Jen je musím dostatečně krmit.
V pátek jdu na Hobita. Třeba se poznámky nakrmí tam.