27. 2. 2014

Byl jsem vždycky o něco pomalejší

Tady tohle je úvod. Slouží většinou k tomu, abych mohl ve druhém odstavci psát o něčem zajímavějším. Taky měl původně lákat čtenáře, ale poslední dobou ho nemám nervy číst ani já. No a tak se raději přesunu o enter níž.

Nesnáším pokrytectví. Když je někdo debil, tak je debil. Není důvod zbytečně se kvůli tomu rozčilovat. I pro debily má společnost uplatnění. Já o tom musím něco vědět. Důležité je zůstat věrný sám sobě a své přirozenosti. Už dávno nenosím po Brně žluté sponečky, ale to nutně neznamená nějaké zlepšení. A jedním z důkazů bylo toto úterý.

Čas od času se nám s vločkou stane, že prohodíme nějakou pitomost, často i s jakýmsi rýmem. Nazvěme to degradací češtiny. Zprvu se nám dařilo podobné výlevy omezovat pouze na prostředí našeho pokoje, ale postupně nás tyto nesmysly napadaly stále častěji a častěji. Až se v úterý dostaly ven i při vodní dýmce. Marně se nás pokoušeli ostatní obyvatelé KráKá zastavit. Ba co víc, Lubor se dokonce přidal. Jeho nikdy více v Americe, Mexičana na paprice myslím dokonale ilustruje celkový obraz dekadence.

Chtěl bych ještě zdůraznit, že za to vůbec nemůžu. A kečup jsme (pravda) měli, ale ten se do toho též nepočítá. Všichni přítomní pouze vyjádřili to, co v nich už dlouho dřímalo (v případě mé sestry šlo o údiv nad tím, že jsme opravdu sourozenci). Dá se tedy předpokládat, že jenom co si vybereme vhodné umělecké jméno, zaútočíme na přední příčky v hodnocení SASPI. Stát se tato událost o něco dřív, mohli jsme být Triumvirát. Inu, škoda.


Kdo dřív přijde, za kamna vlezem.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.