3. 2. 2014

Salát

Nesnáším je. Stojí hned za mnou a občas se uchechtnou. Prevíti. Dívají se mi přes rameno, stejně jako se já dívám přes rameno někomu jinému. Asi jsem doufal, že jsem originální.

Hnusí se mi. Vážně. A to ani nevím, o kom je řeč. Jak typické, nemyslíte? Raději se o nich už nebudeme bavit. Ještě bychom mohli zjistit, že jsou skuteční. Něco takového by se mi rozhodně nezamlouvalo. A vám, milá ozvěno, též ne. Tím jsem si jist.

Docela rád bych už konečně měl po zkouškách. Ne, že by to v něčem pomohlo. No, snad těch výčitek za promrhaný čas by ubylo. Avšak se zbytkem se to má pořád stejně. Tak rád bych měl čas na to, co si teď mohu dovolit odkládat z důvodů přípravy na zkoušky a ne jen kvůli vlastní lenosti. Vlastně jsem byl nedávno v pokušení mít svou vlastní ódu na lenost.

Jenomže komu svěřit tak ohromný úkol? Oslava lenosti není jen tak. Jde o velice vážnou a delikátní záležitost. Jeden chybný krok a… Je z toho fraška. Většina mých přátel už nepíše nebo nikdy ani nepsala. Zbytek si nepřál být otravován (věřte mi, představil jsem si rozhovory se všemi a nikomu se do toho nechtělo). Sám bych tedy musel posloužit coby autor. A tady se skrývá další problém. Něco, co vám většinou na žádných stránkách pro amatérské pisálky neřeknou. Někteří prostě nejsou od toho, aby psali.
Když tak nad tím přemýšlím, tohle nejspíš není ta správná formulace. Někdo má právě tolik talentu, aby poznal, že by neměl psát. Tak. Lepší.

Říkejte si, co chcete, drahá ozvěno, ale mnou již jednou vyslovené argumenty mne nepřesvědčí. Nejsem schopen poslechnout sám sebe, tak proč naslouchat některému z minulých já?


Okurky přece nerostou na stromech.

1 komentář:

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.