Možná se to nezdá, ale já opravdu miluji svou univerzitu. Už
jenom proto, že vznikla za první republiky a nese jméno našeho prvního
prezidenta. Má tedy docela slušnou tradici. A krom toho se její logo objevuje
na mých výplatních lístcích.
Může to znít jakkoli, ale patřím k nekvalifikovaným
zaměstnancům. Není proto nutné zachovávat nějakou falešnou skromnost. Bez nás
by ta škola už dávno neexistovala. A to píšu jako hrdý sponzor nadaných a
talentovaných studentů. Abych se trochu přiblížil jejich světu, vyzkoušel jsem
si, jaké to je sbírat bez obtíží jeden kredit za druhým. Nuže? Přiznám se, že
bych si to moc rád příště zopakoval. Avšak ne úplně stejně.
Ekyelka se většinou moc nenudí. Nedivím se jí, že to neumí,
nemůže být dokonalá. Naštěstí měla jeden den chuť trénovat pocit znuděnosti, a
tak se se mnou domluvila (myslím, že původní nápad patří vločce), že za každý
kredit mi pošle jednu normostranu své povídky. Nikdy jsem nedovedl studovat
rychleji, než ona píše. Ani bych se o to nepokoušel. Leda bych se přihlásil na
Sládkovičovo. Přeci jen, jeden líný já proti Sedmeru? Byl bych bez šance.
Ještě pořád mám trochu problémy uvěřit, jak snadno jsem
doběhl do jarního semestru. A na dlouhých denních směnách přemýšlím nad
klíčovými faktory tohoto netradičního úspěchu. Správná motivace a podpora
blízkých. Byť ze všeho nejvíc mi pomáhal jogurt. Tomu ale děkovat nemusím, on
je za to placený. Než se dorozplývám, budu už zase vysedávat na přednáškách a
počítat, jestli a jak stíhám termíny. Jeden líný já proti 42 kreditům?
Amatérské spisovatele z toho tentokrát raději vynechám.