7. 3. 2014

Doznání


Taky rádi svačíte? A čemu dáváte v současných svačinářských trendech přednost? Znepokojuje vás něco z aktuální problematiky svačin do té míry, že byste se kvůli tomu rozhodli upravit svoji dietu?

Teď budu chvíli psát o svých názorech, potom se budu na okamžik věnovat mému pohledu na věc a zakončím to popisem toho, jak to vidím já. Mohli bychom tomu říkat různě, od monologu přes blogerskou onanii až po zbytečné tlachání. Vždycky bychom měli pravdu, ale nikdy bych s tím nesouhlasil. Jde přeci jenom o moji vlastní seberealizaci a ta je všechno, jen ne zbytečná. Mám pěknou židli na recepci, ovesnou vločku (i když tady jde o vzájemné vlastnictví), slušný počet knih a některé repliky z cimrmanovských her znám nazpaměť. Pravda, pro někoho to nemusí být moc. Jenže to není důležité. Úplně tím nejhlavnějším totiž je skutečnost, že trpím potřebou neustále něco sepisovat.
Psaní nemusí být jen dar, ale i prokletí. Zvláště tehdy, neumíte-li psát dostatečně dobře. Často se stává, že vás nikdo nečte, neboť jediní potencionální čtenáři spadají do téže kategorie jako vy. A vám chybí jakákoli motivace číst ty jejich slátaniny výměnou za zájem o vaše texty. Na první pohled jde o primitivní záležitost – neumíš-li psát, nepiš.
Už ani nespočítám, kolikrát jsem se rozhodl skončit s tím. Jednou jsem si schválně nezval s sebou do zaměstnání psaní potřeby. Jenže na recepci máme tužek a propisek plný stůl. Tak jsem si nepřinesl papíry. Přiznávám, musel jsem si večer předtím dvakrát kontrolovat batoh, neboť jsem v něm pořád nacházel nějaké lístečky, na něž by se dalo psát. Pak jsem přišel do práce, otevřel skříň s osobními věcmi a narazil na toaletní papír. No řekněte, nenaštvalo by vás to? Nakonec jsem ho rozdal studentkám a celé dopoledne jsem se věnoval všemu možnému, jen ne psaní. Jenom abych při vaření kávy narazil na filtry. PAPÍROVÉ filtry určené k přípravě kávy.
Z mé potřeba psát se pomalu stává posedlost. Každý den musím po sobě nechat aspoň jedno slovo, jinak nemohu usnout a převaluji se v posteli. Uznejte sami, tohle už není normální. Začínám si myslet, že jsem jeden z těch ztracených případů. Jednoznačně z toho viním své přehnané ambice. Proč mi stejně jako některým nestačí prostý cíl umřít?
Za normálních okolností by mne mohla odradit neexistence čtenářů. Avšak víte, při čem jsem se minulý měsíc přistihl? Jak si chodím číst vlastní články. Označil jsem to za ubohost, ale nevím, zda se ještě mohu brát vážně.
Proto jsem se nakonec rozhodl učinit toto doznání. A zajdu ještě dál. Svatosvatě slibuji, že se svým psaním na blog skončím. Může mi to trvat měsíc, dva nebo dokonce i roky, ale jednoho dne se mi to povede.
Oslavíme to marinovaným tofu, bude-li ve slevě.

1 komentář:

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.