Evrýdžový den


Jestli existuje někde dokonalý den, pak se jistojistě překládá jako středa. Proč? Nemám žádný zjevný důkaz či důvod. Ale dejte mi chvilku, určitě něco vymyslím. Ostatně jak se říká u nás na Moravě: „You need to do it now, justify it later.“

Pravdou ovšem je, že podle rodného listu se dá odvodit můj den narození: středa. Ještě kdybych to tak zvládl kolem poledne, mohli bychom poukazovat na můj vrozený smysl pro symetrii. Má drahá sestra ovšem dřív uvěří, že mne tady vysadil Aštar Šeran. A když jako důkaz uvede pondělní večer, kdy jsem jí vzal bochník chleba, uložil ho do postele a četl mu Medvídka Pů ve snaze uspat ho, pravděpodobně to nebude ani vypadat divně. Nikdo ovšem netuší, proč podobné věci postihují zrovna mou maličkost. Rozhodl jsem se proto napsat toto krátké prohlášení, v němž budu za chvíli tvrdit, jak moc normální vlastně jsem.

Jsem úplně normální. Normálnost je esencí mého jména. Totiž, jednoho z nich určitě. Jsem průměrný až k ponožkám. Nehty z toho většinou vynechávám. Jinými slovy, jsem docela jako... Jako vy? Ne, asi ne. Ale jako on, ano, jako on. Nebo ona. Až na to tělo, hladiny hormonů a pravidelné pocity ošklivosti. Jsem prostě docela podobný... Teď bych měl vytáhnout něco uvěřitelného. Jsem úplně stejný jako já. Plus mínus drobné a zanedbatelné rozdíly.

Nemyslete si ovšem, že je to nějaká legrace, být člověkem z lidu, docela obyčejný průměr. Tak předně nikdo takový vlastně neexistuje, tudíž mne nemáte jak srovnávat. Budete mě holt muset uznat jako dokonalý příklad průměrnosti. Vy všichni dohromady děleno váš počet, přesně to jsem já. Nic víc, nic míň.

Včera se mi zdálo, že na mne útočí slepice. Nebo opravdu hodně naštvaný pomeranč. Ve snech se to špatně poznává.