15. 3. 2014

Hodně o ničeM

Nechala mne sedět u bankomatu a řekla jen, že se za chvíli vrátí. Rozložil jsem si věci na nepohodlném odpočívadle a pustil se do čtení. Ale dlouho mi to nevydrželo. Byl jsem až příliš zvědavý na své okolí. A tak místo space operou prokousával jsem se útržky rozhovorů (abych si mohl chybějící části domýšlet) a pozoroval jsem vzhled a chování procházejících.

Má pozice u bankomatu byla jak strategická, tak symbolická. Všude kolem mne proudily peníze a jeden skoro až mohl do toho proudu strčit ruku a sáhnout si. A bankomat převáděl tyto finanční toky do prvního fyzického důkazu jejich existence. Nebo spíš do slibů, neboť co jiného jsou peníze, než příliš možnosti výměny za něco samo o sobě hodnotného?

Některé situace mi připomínaly knihu od J. G. Ballarda. Nedošlo sice k žádným extrémům, ale i tak se zde nabízely jisté paralely. Všichni lidé vypadali tak sebejistě, jako kdyby doopravdy věřili tomu, co dělají. Marně jsem se snažil přijít na nějaký podstatný rozdíl mezi těmito lidmi a lidmi tzv. alternativními. Možná byl kolem až příliš velký hluk, kdoví.

Vždycky jsem nesnášel takové ty rodinné poutě do nákupních center. Byly to hodiny strávené čekáním, paradoxně zpříjemňovány výpravou do hypermarketu (cokoli, jen ne módní doplňky) a obědy v rychlém občerstvení. Navzdory mým konstantním snahám něco z těchto cest vydolovat, nikdy jsem si nevylobboval žádné lego či knihu (nepočítáme-li malou krabičku s rytířem a mapu Smrťova sídla). To je mimochodem největší důvod, proč se v nákupních centrech necítím tak dobře. Chybí mi prostředky k tomu, abych si tam nepřišel cizí. Díky bohům za to. Stejně nikde nemají místa, kde by se dobře četlo.

Vločka se ze zaměstnanecké porady vrátila právě včas. Ještě chvíli a mohl jsem se začít nudit. Což je náhodou věc, kterou umím až příliš dobře.


A ten Happy Meal jsem zase nedostal…

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.