5. 3. 2014

Ještě nikdy jsem nikomu nelhal a ani tentokrát mi to nejde tak dobře


Ještě nikdy jsem neměl takovou potřebu lhát jako dnes v tomto článku. Upřímně jsem se celou dobu snažil tomuto pocitu nepodlehnout, ale nemohu garantovat, že se mi to povedlo. Asi to bude tím, že jsem vlastně ještě nikdy pořádně nelhal. Ostatně, zkusit se má všechno.

Představil jsem si situaci, kdy je Země ohrožována nějakým mimozemským agresorem. Jeden jediný člověk by mohl zabránit katastrofě a zániku lidstva. A on na tuto snahu rezignuj s tím, že vlastně není co zachraňovat. Lidé si nic jiného nezaslouží, bla, bla, bla. Jenomže potom by se stal zázrak a naše planeta by hrozbu invaze přežila. Řekněme, že by sice byli jakýmsi způsobem okupováni, ale možnost jejich eliminace by již nebyla aktuální. Takže by se pokusili dotyčného člověka najít a potrestat. Za to, že je zradil, že jsou teď de facto vydáni na milost a nemilost cizincům. Okupační správa planety by tyto snahy podporovala. Docela zajímavý paradox.
Nevím však, jak by taková situace dopadla. Můj autobus přijel do Komárova a já jsem musel vystoupit a vydat se na cestu do práce, pardon, zaměstnání. Ve finále tedy zůstalo pouze u nápadu. Je to škoda, protože už jsem měl kontakt na člověka, který se zná se zástupci reprezentující invazní síly Europy.
Třeba příště, až pojedu do Avionu…

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.