Když
začnu tu o pondělí, budu se opakovat. Ostatně stejně jako to
pondělí. Jenomže na rozdíl od něj si to můžu dovolit. Nic
jiného se ode mne ani nečeká. Mám chuť napsat, že kečup se ve
skutečnosti vyrábí z mrkve, čímž bych spojil minulost s
přítomností. Mohli bychom nostalgicky vzpomínat na to, co se
nikdy nestalo. Anebo taky ne.
Občas
si říkám, že nejlepší by bylo nemyslet. Mgr. Sandál, tuzemský
dlouholetý propagátor techniky Nemyšlení to kdysi vyjádřil
trefně. „Když přemýšlím, bolí mě hlava,“ řekl tehdy. A
já jsem se na něj usmál a řekl jsem něco jako: „No jasně, to
jsi celý ty.“ Teď mám dojem, že jsem s ním měl spíš
souhlasit. Myšlení opravdu bolí. A je jedno, jestli v důsledku
nedomyšlené akce (jejíž reakcí je vaše bolest) nebo kvůli
samotnému procesu myšlení (např: myslel jsem, že).
Kdybych
celou tu dobu nepřemýšlel, všechno mohlo být jinak. Předně
bych necítil potřebu zaznamenávat se tímto způsobem. Anebo ano,
ovšem věděl bych, že UMÍM psát (já vím, že všechny podobné
amatéry nesnášíte, ale oni jsou víceméně spokojenější než
vy). Nebyl bych introvert, protože introvert s exhibicionistickými
sklony by byl nonsens a já bych tím pádem byl úplně obyčejný
(stejně jako teď, dalo by se namítnout). Ovesná vločka by už
dávno bydlela někde hodně daleko, neboť bych postrádal logické
argumenty pro to, aby tolerovala mé průpovídky. Neměl bych názor
a tím pádem bych trpěl nadbytkem přátel. Ale hlavně, nemusel
bych poslouchat přednášku vlastního klona na téma: „Nepochopené
teorie II: Praktické příklady ironie.“
Avšak
stejně si myslím, že občas by bylo lepší nemyslet. To ticho, co
by se mi rozlilo v hlavě... Jako když mám odpovědět na něco
konkrétního a odborného. Asi bych se pořád jenom usmíval. Pokud
by mne tedy zrovna netrápilo něco vysoce obyčejného.
Dá se jíst banán v rohlíku?