Nikdy nepodceňujte osud. I kdyby
neexistoval, je to pěkný prevít.
Nejsem nijak zvlášť koncertový typ.
Tedy, hudbu mám moc rád. A nehodí se obdivovat muzikanty neschopné
zahrát své kusy naživo tak, aby zněly minimálně stejně dobře
jako na desce. Jenomže na koncertech je vždy plno lidí, z nichž
minimálně část je už tak natěšená, že ani neví, kdo bude
hrát. Další skupina osob by moc ráda okupovala mé místo. No a
ten zbytek většinou touží předvést ty nejbáječnější
taneční kreace, k nimž je ovšem zpravidla potřeba aspoň dvacet
metrů čtverečních volného prostoru. A někde v něm se
pochopitelně nacházím já. Zkrátka a dobře, nejsem většinou
příliš kompatibilní s tou nejživější částí publika.
Zároveň ale chápu jejich důležitost pro zpětnou vazbu umělců.
Má socializace způsobovala výskyt výčitek svědomí, neb
očividně nedělám to, co se ode mne očekává. Trvalo dlouho, než
jsem se toho zbavil. Výčitek, nikoli socializace.
Teď už je mi to jedno. Po loňském
ročníku RfP, kde jedna úžasná kapela střídala druhou, se ani
není čemu divit. Dokonce i vločka si na to zvykla (totiž že
nejsem pohybově nadaný). A tak spolu se studem odpadly i zábrany.
Zatímco minulý rok jsme si všechny koncerty odbyli na jednom
místě, letos nás čeká trocha cestování. 14. 3. jsme sice měli
Parov Stelar Band v Brně, ale květen a srpen budou patřit Praze.
Já vím, je větší a máme tam kde přespat... Jen bych rád
věděl, kde budu usínat po koncertu Cult of Luna, potažmo Queens
of the Stone Age. Hlavně ať se mi nezdá o ovoci.
Jo, takové tofu, to je jiná...
Cult of Luna: Eternal Kingdom
Queens of the Stone Age: My God is the Sun