7. 4. 2014

Ještě jsem neměl ani tušení, o čem psát, a už mi bylo jasné, že se to bude hodit na blog. Jsem si holt náročné publikum.

Matně si vzpomínám na to léto, kdy jsem byl poprvé ve Skotsku. Jo, to ještě bývalo o prázdninách příjemně (pro případ, že nedošlo ke globálním změnám teplot, ignorujte můj povzdech z kategorie I told you so). Přes měsíc jsem poctivě sbíral maliny, jedl mléčnou rýži a proléval se litry kvalitního černého čaje. Jedinou hudbou, kterou jsem měl k dispozici, byl český a slovenský rap v přehrávači mého spolubydlícího. JEDNOU, asi po třech týdnech bez hudby, jsem to zkusil. Ovšem nic si z toho nepamatuji.

Nakonec jsem to bez svých oblíbených interpretů vydržel po celou dobu pobytu na farmě. Nepočítám-li večer, kdy ve společenské boudě hráli The Doors (někdo byl tak hodný a koupil desku). A tu taneční zábavu á la System of a Down v kravíně, nicméně k tomu bych se jen nerad vracel. Každopádně ona abstinence nezanechala na mé psychice vážnější následky. Pravda, byl jsem podstatně mladší a je možné, že případnou rekonvalescenci nepamatuji. Vážné trauma a takové ty věci. Amnézie jako ze špatného seriálu.
Současná situace naznačuje, že jestli opravdu existuje osud, velmi ochotně provádí recyklaci starých nápadů. Nevím, jak dlouho jsem ve skutečnosti bez mp3 přehrávače (dva měsíce nevyzní tak dramaticky). Při cestách v MHD tedy dělím svou pozornost mezi literaturu a lidské rozhovory. V prvním případě hrozí, že vysednu až o zastávku dál, než chci, v tom druhém obvykle dostávám šílené nutkání udělat si procházku. Zatím však odolávám. Alespoň se dozvím něco starého. Není nad matku moudrosti.

Poslední dobou se tedy množí chvíle, kdy jsem deptán nedostatkem hudby. Nemyslím teď takové to běžné poslouchání, při němž jste schopni dělat něco smysluplného. Ne, mám na mysli poslech, který vnímáte opravdu intenzivně (a proto se u toho většinou dělají jen zbytečné činnosti), což bohužel znamená též nahlas. V práci jsem rád, když mi hraje hudba dle mého výběru, hlasitost zde neexistuje. A od té doby, co vločce spravili sluch, slyší má drahá polovička i sousedy z vedlejší ulice, kterak snídají topinky a stěžují si, že ten česnek ze supermarketu není nic moc. Můj režim „nahlas“ se tedy shoduje s jejím „můžeš to prosím ztlumit?“
Takže dělám to jediné, co v danou chvíli mohu: těším se na září, kdy si konečně koupím nový přehrávač. A trpělivě čekám na příležitosti k hlasitému poslechu.


Možná i proto teď utrácíme za koncerty… 

1 komentář:

  1. Zajímalo by mě, proč lidé potřebují poslouchat hudbu nahlas (můj drahý pan otec to má úplně stejně), když je vědecky prokázané, že to ničí sluch? A mimochodem, mp3 tě nezachrání, protože úplně nejvíc mě irituje, když slyším hudbu ze tvých sluchátek a sedím o pět metrů dál ;-) a víš jak, jde mi jen o dobro tvých ušních bubínků.

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.