Ještě jsem neměl ani tušení, o čem psát, a už mi bylo jasné,
že se to bude hodit na blog. Jsem si holt náročné publikum.
Matně si vzpomínám na to léto, kdy jsem byl poprvé ve
Skotsku. Jo, to ještě bývalo o prázdninách příjemně (pro případ, že nedošlo ke
globálním změnám teplot, ignorujte můj povzdech z kategorie I told you so). Přes měsíc jsem poctivě
sbíral maliny, jedl mléčnou rýži a proléval se litry kvalitního černého čaje.
Jedinou hudbou, kterou jsem měl k dispozici, byl český a slovenský rap
v přehrávači mého spolubydlícího. JEDNOU, asi po třech týdnech bez hudby,
jsem to zkusil. Ovšem nic si z toho nepamatuji.
Nakonec jsem to bez svých oblíbených interpretů vydržel po
celou dobu pobytu na farmě. Nepočítám-li večer, kdy ve společenské boudě hráli
The Doors (někdo byl tak hodný a koupil desku). A tu taneční zábavu á la System
of a Down v kravíně, nicméně k tomu bych se jen nerad vracel.
Každopádně ona abstinence nezanechala na mé psychice vážnější následky. Pravda,
byl jsem podstatně mladší a je možné, že případnou rekonvalescenci nepamatuji.
Vážné trauma a takové ty věci. Amnézie jako ze špatného seriálu.
Současná situace naznačuje, že jestli opravdu existuje osud,
velmi ochotně provádí recyklaci starých nápadů. Nevím, jak dlouho jsem ve
skutečnosti bez mp3 přehrávače (dva měsíce nevyzní tak dramaticky). Při cestách
v MHD tedy dělím svou pozornost mezi literaturu a lidské rozhovory.
V prvním případě hrozí, že vysednu až o zastávku dál, než chci, v tom
druhém obvykle dostávám šílené nutkání udělat si procházku. Zatím však
odolávám. Alespoň se dozvím něco starého. Není nad matku moudrosti.
Poslední dobou se tedy množí chvíle, kdy jsem deptán
nedostatkem hudby. Nemyslím teď takové to běžné poslouchání, při němž jste
schopni dělat něco smysluplného. Ne, mám na mysli poslech, který vnímáte
opravdu intenzivně (a proto se u toho většinou dělají jen zbytečné činnosti),
což bohužel znamená též nahlas. V práci jsem rád, když mi hraje hudba dle
mého výběru, hlasitost zde neexistuje. A od té doby, co vločce spravili sluch,
slyší má drahá polovička i sousedy z vedlejší ulice, kterak snídají
topinky a stěžují si, že ten česnek ze supermarketu není nic moc. Můj režim
„nahlas“ se tedy shoduje s jejím „můžeš to prosím ztlumit?“
Takže dělám to jediné, co v danou chvíli mohu: těším se
na září, kdy si konečně koupím nový přehrávač. A trpělivě čekám na příležitosti
k hlasitému poslechu.
Možná i proto teď utrácíme za koncerty…