9. 4. 2014

Trocha času v čaji utopená

Konečně se mi povedlo mít naprosto čistý, zcela legální volný čas v celkové délce 24 hodin. Než zjistím, jak jsem to dokázal, bude zítra. A tak se na nějaké detektivní pátrání zvysoka vysmrkám.

Přiznám se, chvíli jsem ráno řešil takové to klasické co s volným dnem dilema. Naštěstí to my introverti nijak nekomplikujeme. Sedneme si k počítači a chodíme si vařit čaj. Anebo jdeme ven, srovnáme svou chůzi s obyčejnými smrtelníky, a předstíráme, že někam spěcháme. Já jsem se rozhodl dohnat resty, spadající do kategorie nedůležité. Takže například když teď umřu, poznáte to až na konci května, neb přesně tehdy dojdou šneci. Uklidil a utřídil jsem si dokumenty v počítači. Zálohoval data. A krom toho… Budu muset koupit černý čaj.

Během oběda jsem si vzpomněl i na oblíbené stránky a věnoval jim krátkou vzpomínku. Nebylo třeba je navštěvovat, mám díky technologiím (a Facebooku) dokonalý přehled o tom, co se kde děje. Musím říct, že žádný velký ruch jsem za poslední dobu nezaznamenal. Inu, někteří nemají chuť či motivaci. Někdo má těch blogů tolik, že už ani neví, kam všude přispívá. Jiní přesunuli své záliby k něčemu praktičtějšímu. Takový je i například případ Petra Růžičky.

Bylo, nebylo, Petr si založil blog A. Vypiplal si design, jak velí manuál správného bloggera, a vesele do něj psal. Ne příliš často, ale zato byly jeho příspěvky velmi zajímavé. Pak si založil další blog, aby měl kde publikovat své zážitky z cest. Stihl jeden. Po nějaké době si uvědomil, že není spokojen s adresou blogu A. Tak ji změnil. Zapomněl se o tom zmínit, takže ho někteří odvážlivci nějaký čas hledali, než se všechno vysvětlilo. S novou adresou ubylo příspěvků, ale úroveň zůstala zachována. Petr mezitím začal prokládat své články i fotografickými momentkami. Cestoval, ale tajně. Tak to šlo pár měsíců, než si Petr uvědomil, že už od začátku mu forma blogu nevyhovuje. Přešel tedy na jinou platformu. Ta chvíli vydržela, načež byla vyměněna za lepší. V současnosti žije Petr skoro inkognito, nepočítáme-li Facebook a velmi diskrétní twitter.
 
Petr Růžička samozřejmě neexistuje. Chtěl jsem nějaký příklad, na němž bych mohl ilustrovat, jak moc je kreativita důležitá. Jenže zdá se, že nikdo z mých přátel není vhodným kandidátem pro podobnou ukázku. Snad kdybych chtěl dokázat něco jiného…

Nedovedu si představit, že bych byl bez blogu. Hm. Vločka by mne nejpozději do týdne zabila, protože bych neustále vyžadoval její pozornost. Zvláštní je, že v prostředí blogu to tak nefunguje. Stačí mi ta teoretická možnost, že jsem vidět. A cítím se mnohem líp, než kdybych měl trpět samomluvou (ne, že bych jí teď netrpěl). Navíc, díky blogu mohu své přátele informovat o aktuálním dění ve svém světě.


Tedy mohl bych, kdyby mé články nebyly publikovány obdobně jako šneci…

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.