27. 10. 2014

Dejte jim velblouda, pane Brčko...



Občas je úplně nejlepší jen stát a pozorovat okolí. A pokud se v tom okolí pohybují lidé, tak ty se vyplatí sledovat též. Ne snad proto, že by z ničeho nic kolektivně zmoudřeli (ostatně to je v rámci kolektivu beztak nemožné). Je prostě jen lepší neustále si připomínat, jak to tam venku vypadá.

Nemám bohužel vědecké vzdělání a o přírodních vědách vím jen to, že existují (konspirační teorie budeme teď ignorovat). Přesto občas propadám pocitu, jako kdyby lidé byli úžasnou personifikací vody. Ostatně tekutiny v našem těle převládají. Pominu-li teď všechna nečekaná zjištění (jak často máme potřebu svou vodu doplňovat, ohřívat a zbavovat se jí, nejlépe někde v blízkém křoví v půl čtvrté ráno), asi nejpůsobivějším důkazem jest tekutost davu. Dnes a denně si to připomínám cestováním brněnskou MHD. Jak se otevře výpusť, chtěli by všichni zvenku dovnitř a všichni zevnitř ven, až to skoro vypadá, jako kdyby na předchozí zastávce už bylo pozdě.

Někdy mám radost, jdu-li s davem. Dělám jeho kroky, ale připadám si jedinečný. Zůstala mi koneckonců svoboda volby, kdykoli se mohu zastavit. Naštěstí, pud sebezáchovy mi většinou zbyde též. Jindy si přeju jít proti proudu. To je poněkud složitější, ale vždycky se to dá úspěšně předstírat. Pokud se toho ovšem nechytnou i ostatní. Ale jak je pak přesvědčit o své jedinečnosti a originalitě?

Nosím nos. Tedy, konečně jsem ten svůj plastový klaunský frňák na gumičce vyhrabal z nevybalené krabice. Málokdy se odvážím k jeho nasazení. Většinou mi stačí to vědomí, že kdykoli mohu poukázat na... Na cokoli, co se dá vyjádřit červeným nosem. Řekl bych, že v příměru s vodou jsem v tu chvíli lehce zbarvený. Jenomže nejsem žena, a tak lehká červená v mých očích hraničí s růžovou. A to budu raději průhledný.

Celý článek o vodě a ani jedna zmínka o dýmce?

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.