23. 10. 2014

Náboženské možná

Ne, vážně to není poprvé (a ani naposled), co se mi nechce nic dělat. Takováto nechuť je v mém případě periodická. A já ji nikdy nepřivítám, když se ukáže. Jednoduše se mi do toho nechce.

Mám štěstí, že sedím u hlavního vchodu do budovy plné studentů a že tito studenti čas od času potřebují ven (nebo dovnitř). A tehdy je mohu zastavit, promluvit si s nimi a velmi jednoduchým způsobem se tak zbavit přebytečného času, během nějž by se mi nechtělo nic dělat. Tato praktika, jakkoli užitečná či přímo inspirativní, není dokonalá. Nkdy totiž nevíte, koho se vám podaří oslovit. Takže čas od času oslovíte někoho, kdo sám touží být osloven. Hádám, že od toho koneckonců sloveso oslovit máme.

Tak například v neděli za mnou přišel zahraniční student (z Nigérie). Tento samotný fakt mne měl varovat. Totiž že přišel sám a že se neptal na obvyklé věci (týkající se chodu kolejí). I dali jsme se do řeči a než jsem se nadál, řešili jsme existenci boha. Tedy Boha. Strávili jsme tím dobrou hodinu. Nakonec můj kolega začal opakovat tezi o tom, že řece musí existovat nějaký stvořitel, neb tak dokonalé konstrukty jako jsme my nemohou vznikat jen náhodně. V otázkách náboženských omezuji se pouze na klasické nevím a nemohu vědět. Většinou tedy v delší podobě monologu (protože se rád poslouchám). Ani tentokrát jsem nedokázal nabýt dojmu, že by hlavní designér a konstruktér v jedné osobě existoval a že by jím byl křesťanský Bůh. Zároveň jsem to však alibisticky nepopřel, čímž jsem očividně dal svému kolegovi naději na mou případnou záchranu.


Jak se ukázalo, onen dobrý student je členem jediné pravé církve. Tato konkrétní se jmenuje Svědkové Jehovovi. To je fakt, nikoli diagnóza. A já jsem zvědavý, jestli příště opět přijde s nějakým argumentem. I když mne nedokáže přesvědčit, aspoň se s ním dobře povídá. Navíc, Jehovisté nejsou zdaleka ti nejhorší lidé, s nimiž si během svých směn povídám.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.