29. 10. 2014

Šikovné ruce a řemeslo "líbí se mi"



Poslední týdny mne to táhne k úvahám o kritice. Zase. Musím se nehorázně nudit, že jsem ochoten přemýšlet nad něčím, co si takovou pozornost ani nezaslouží. A krom toho jsem nikdy kritice nerozuměl.

Nebylo by tedy lepší nechat podobné přemýšlení těm, kteří ho umí zaměřit správným směrem? Snad. Ale co budu mezitím dělat já? To, co vždycky. Budu si vymýšlet. A jako inspirace mi poslouží moje nedávná debata s ovesnou vločkou. Zaraženě jsem si pročítal říjnovou Pevnost a nemohl jsem si nevšimnout dvoustrany, kde redaktoři prezentovali literární díla z kategorie young adult. No, a protože hned první článek se zabýval mou oblíbenou autorkou, začetl jsem se, co o tom soudí sečtělá redakce. Vůbec jsem nebyl překvapen mírou optimismu, který byl do textu doslova napěchován. Vzpomněl jsem si na první díl a jeho prezentaci, která vypadala obdobně. Kdybych netušil, jak je to doopravdy, podezříval bych autory článků, že ve skutečnosti četli úplně jiné knihy. Záviděl jsem jim tu chladnou objektivitu, s jakou popsali děj a hlavní postavy. Skoro to až vypadalo, jako kdyby šlo o velice zajímavé literární dílo, které nám všem chybí v knihovničce.

Tedy, mně nechybí. Já se zrovna prokousávám druhým dílem. A i když se u každé stránky musím smát nahlas, stejně nebudu v hodnocení přehnaně kritický. Asi se na podobnou literaturu dívám jinak. Snad proto bych byl mnohem raději, kdyby se oficiálně převzal systém sociálních sítí. Vždyť ve finále je úplně jedno, jaká kniha je. Hlavně, že se nám líbí a že ji sdílíme. No, a pokud by se někomu přeci jen náhodou nelíbila, tak ať ji nečte. Jednoduché. Zdá se, že jsme konečně schopni tento model akceptovat a používat. Vždyť všechno je tak krásně individuální a každé hodnocení je nutně ovlivněno subjektivním vnímáním. Některým lidem ostatně stačí jeden, dva čtenáři a jsou spokojení.

Já si vlastní články nečtu. Nemám dost šikovné ruce.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.