O trpělivosti a riziku naslouchání stromům

Jsem trpělivý. Dokonce. Velmi. Trpělivý. A pečlivý. Obzvlášťtehdy, když musím něco dělat. Dávám si záležet na tom, aby výsledek mé činnosti byl co nejblíž k dokonalosti. Zejména hrozí-li, že po dokončení se budu muset vrhnout na něco dalšího. Alibistický perfekcionalista, těší mne.

Vždy, když se mne někdo omylem zeptá, rozvedu krátký monolog o tom, jak jsem během svých středoškolských let navykl psát nejprve na papír a poté výsledný text přepisovat (a tím pádem upravovat) do počítače. Stručně jim během oněch třiceti minut vylíčím své pokusy vynechat z tvůrčího procesu papír a dosáhnout tak úspory času a prostředků. Bez úspěchu. A pokud to dotyčná osoba přežije ve zdraví, přidám k dobru popis rituálu zbavování se použitých listů formátu A4. Občas dokonce zorganizuji i názornou ukázku. Když to stále není dost, dám posluchači kousek tofu a takticky se uteču přeskupit.

Dlouho jsem si opravdu myslel, že na papír píšu víceméně ze zvyku. Jako hrdý majitel Kindlu rozhodně nepatřím k odpůrcům moderních technologií. Pravda je však trochu jiná. Uvědomil jsem si to během jedné zvláště nudné noční směny, kdy jsem se nedokázal rozhodnout, co budu celou noc dělat. Na papír píšu primárně ze dvou důvodů. Jednak je mnohem uspokojivější špatně formulovanou myšlenku roztrhat a navíc, díky své přirozenosti lenocha mohu se opravdu soustředit na každé písmenko. Jsem tak schopen dosáhnout výjimečné rychlosti jednoho slova za hodinu. Mám díky tomu víc prostoru k doufání, že než se dostanu na konec věty, stihne mne napadnout něco chytrého.


Zatím však píšu ještě příliš rychle.