15. 1. 2015

Facky závistivé



Zase jsem se po nějaké době odhodlal závidět umělcům. Ovšem pouze těm úspěšným. Ty nepovedené ode mne dělí jen málo. Alespoň co se potenciálu týče.

Existují lidé, kteří mají něco, čemu se tuším říká zdravé sebevědomí. Takové sebevědomí se těžko shání. Místy je to vyloženě podpultová záležitost. Ale získat se dá. Dokonce mají i bezlepkovou variantu a šeptá se i o vegetariánské, veganské a pránické verzi. Byť u toho posledního si nejsem vůbec jist.

No a to je můj problém. Nejsem si jistý ani sám sebou. Tedy, ne že bych si lhal, ale tak stejně si tak docela nevěřím. Vždycky totiž existuje varianta, že to nezvládnu. Tuto vizi vlastního neúspěchu jsem většinou schopen si velmi dobře představit. A většinou je to tak živá a barevná představa, že se pak až příliš dlouho rozhoduji, jestli si takovou budoucnost nakonec nepřeji.

Hádám, že z krátkodobého hlediska by se mi hodilo mít patnáct, dvacet lidí, kteří by mi říkali, jak jsem úžasný a skvělý. A hned, jakmile bych si na to zvykl, dostal bych pár facek. Celé by to mohlo docela dobře fungovat. Jen aby ta dvacítka vybavených jedinců ve snaze ušetřit všem čas nechtěla přejít rovnou k fackám.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.