Stal se mou literární
stálicí. Jistotou. Díky němu mám co číst, i když mi dojdou ostatní knihy.
Nemusím se bát, že bych byť jedinou cestu MHD strávil bez písmenek. Tímto se
omlouvám všem fanouškům Eragona. Aktuálně jsem někde v polovině první knihy…
Odkládal jsem to mnoho
let. Nic mne doopravdy nelákalo k tomu, abych ten bestsellerový zázrak
vzal do ruky a přesvědčil se, jak na tom je doopravdy. Bez ostychu se přiznám,
že mi nikdy neimponovala postava patnáctiletého Paoliniho. Dobře, trochu jsem
mu záviděl. Ale já běžně trochu závidím všem, co píší a dočkali se širší
akceptace. A zcela jistě bych si to s Christopherem tehdy rád vyměnil.
Jenomže kvůli tomu jsem přece nemusel Eragona číst nebo ano? Pořád bylo z čeho
si vybírat. Tu Asher (Neal, new space opera), tam Pratchett (Terry,
humoristická fantasy), tadyhle někdo jiný (klidně i bez křestního jména, hlavní
je čtivost), a tak jsem se chtěl vyvarovat přílišnému riziku, že bychom se
neshodli v hodnocení.
Naštěstí se minulý rok
ukázal jako ideální čas pro čtenářské experimenty. Času jsem měl místy až
tolik, že se dala najít volná hodina či dvě. Občas jsem zabrousil na saspi,
abych si připomenul, proč nepíšu (jsem dokonalý a nikdo mi nerozumí), čímž jsem
potrénoval svou trpělivost. A krom toho jsem nechal vločku zasnoubit se a tím
pádem jsem nabyl dojmu, že při vidině společné budoucnosti nějakou tu kritiku
své oblíbené ságy přežije. Vzal jsem tedy první knihu (v elektronické podobě) a
pustil se do čtení.
Od té chvíle uplynulo
již mnoho knih. Část jsem přečíst musel, zbytek dostal přednost pro svou
atraktivitu. A chudák Eragon stále čeká. Nebudu ho zde hodnotit. Jednak není
fér vynášet soudy o půlce díla a taky, jsem rozmlsaný úžasnými příběhy. Obávám
se, že návratu do světa Alagaësie budu schopen nejdřív v únoru.
To bych stihl párkrát navštívit i své oblíbené
amatérské pisálky...