Bezcennost s odrazem světla

Jsem divný. A introvert. Divný introvert, neboť při určité konstelaci mám problémy zůstat alespoň chvíli zticha. Za to ovšem nemohu. Většina mých přátel totiž patří též k introvertům. A zkuste si představit, jak po mnoho let vypadala naše setkání…

Po celou tu dobu jsem pracoval na tom, aby tíha společenské konverzace neležela jen na mě. Přeci jen, když všichni pouze reagují na to, co říkám já, není to moc zábavné. Tedy… Nebylo to moc zábavné. Dokud ostatní nezahodili ostych a nezačali mluvit docela normálně. V tu chvíli se to celé pokazilo. Já jsem si totiž mezitím zvykl na prostor, který během našich sessions nikdo nepoužíval. Měl jsem publikum a čas ho unavovat svými dlouhými monology. Oni (většinou) poslouchali a já jsem byl spokojený. Teď mluví vždy ten, kdo má co říct. Přiznám se, že jsem už přemýšlel, jak si ušlý čas (někdo musí mít hodiny nalétané, někdo odmluvené) nahradit. Pokus se samomluvou před zrcadlem nevyšel. Nevydržel jsem se na sebe dívat déle, než pět minut.

Je obtížné připustit si, že na světě existuje ještě někdo jiný (krom vločky samozřejmě). Mé snahy vyhýbat se lidem v MHD za pomoci Kindlu a mp3 přehrávače byly snad až příliš úspěšné. Dokud jsem nebyl nucen poslat svá sluchátka na reklamaci. A než mi přišla zpátky, byl jsem nucen jezdit po Brně bez hudební bubliny. No, a protože jsem se kvůli zvukovému smogu (je hrozné, co všechno jsou schopni lidé našroubovat do vět) nedokázal soustředit na čtení, trávil jsem čas přemýšlením. Problém s přemýšlením je však ten, že ona přemýšlející osoba se vystavuje riziku, že něco vymyslí. Proto je lepší zaměřit pozornost na témata, která nemají žádný vážnější dopad.

A tak, zatímco si důchodci neměli pro samou mládež kam sednout a naštvané maminy se pokoušely vecpat tři kočárky na místo pro jediný, já jsem přemýšlel o tom, co vlastně chci dělat s tímto blogem. Má vlastně cenu dělat s ním cokoli? To byla čistě řečnická otázka. Jsem moc rád, že sluchátka tento týden přišla zpátky spravená. Zatím jsem totiž stihl pouze shrnout, proč to cenu má.

Neexistuje jediný důvod, proč bych si měl stěžovat na přemíru nezájmu, je-li navíc tento nezájem zasloužený. Ať už mojí nečinností nebo povahou mé tvorby. Nemám rád lidi, co se vnucují, a tak jsem měl vždy obavy, aby mne nakonec nepostihlo něco podobného. Abych nezačal i já s oním otravným: „Nechcete si přečíst tohle?“ „Mám nový příspěvek.“ „To je zajímavé. Připomíná mi to, jak jsem psal o…“ Potenciální čtenáři mohou ztrácet čas někde jinde. Zároveň však nechci přestat s jakousi pseudo tvorbou v internetovém prostředí. Ne pro ostatní, ale kvůli sobě. Virtualita je koneckonců plná divných stránek. Já tedy pouze pokračuji v zavedeném standardu. A tohle malé zákoutí zůstane malým zákoutím, odkud občas vyženu usídlené pavouky. Byť stále existuje naděje, že se ještě někdy odhodlám stoupnout si před to zrcadlo znovu.


Ale až nebude vločka doma…