31. 5. 2015

Fikcí ke spokojenému životu

Frustrován vlastními studijními výsledky, rozbalil jsem šestou (a bohužel definitivně) poslední čokoládu a jal se rekapitulovat svůj život. Byly čtyři hodiny po půlnoci a takové chování se zdálo pochopitelné. Dospěl jsem k názoru, že skutečnost mne nebaví.

Ba co víc, skutečnost mi nejde. Vzpomněl jsem si, jak jsem se vždycky snažil utíkat od reality. Ke knihám, do her, k MS Excel (smějte se)… A když mi to všechno přestalo stačit (a když se mi rozbilo staré PC), začal jsem utíkat do vlastních světů. To bylo něco úžasného! Stačilo chvíli kroužit perem po papíře a najednou jsem byl někde úplně jinde. Dovedl jsem si vymyslet absolutně cokoli. Když jsem to srovnal se svým studiem, došlo mi, že jakmile se snažím zachytit nějakou práci, která nemá býti fikcí, stačí mi kroužit několik týdnů perem po jediném papíře a dostanu se též někam jinam. Mimo školu. Definitivně.

Takže mi z toho vyšlo jediné. Pokud jsem byl nejšťastnější v době, kdy jsem psal, vrátím se k tomu. A se vší parádou. Bude ze mne spisovatel. Spokojeně jsem si vlezl do postele a téměř okamžitě usnul. Ráno (vzhledem k naspaným hodinám bohužel opravdu ráno) jsem se o svém rozhodnutí podělil s vločkou. Soucitně se na mne podívala a objala mne. Prozatím jsem nenašel odvahu ujistit se, že mé velké sdělení pochopila správně. Nicméně ještě tentýž den jsem měl možnost vyzkoušet si své komunikační schopnosti na někom dalším.

Volal mi Lubor. Že má nějaký tabák a potřeboval by se ho zbavit. Já jsem vzápětí zjistil, že mi doktorka předepsala vodní dýmku. Tak jsme se dohodli na čase a za půl hodiny už jsem seděl u něj v pokoji, zatímco se žhavily uhlíky. Počkal jsem, až se objeví první dým a potom jsem mu vysvětlil, že jsem se narodil pro to stát se spisovatelem. Položil mi pár dotazů, a když jsem je zodpověděl správně, nadšeně souhlasil. Zmocnila se mne radost. Můj bývalý spolužák, osoba znající mne po vločce nejlépe, mě chápe a souhlasí se mnou. To je něco jako akceptace na druhou. Navzdory svému předsevzetí nepředbíhat události, viděl jsem se již, jak se podepisuji u Dobrovského a bolí mne od toho ruka.

„Jen nevím, jestli najdu dost čtenářů,“ pokusil jsem se zmírnit vlastní entusiasmus.
„To bude v pohodě,“ mávl nad tím rukou Lubor. „Budeme ti dělat beta čtenáře.“
„Výborně,“ řekl jsem a sáhl do batohu. „Můžu ti dát něco přečíst?“¨
„No, klidně to nech tady, já si to když tak potom přečtu. Ale nevím, jak to budu stíhat, s mou prací a teď do toho to stěhování…“
Vrátil jsem papír s rozpisem směn zase zpátky a věnoval se dýmce a mnohem bezpečnějším tématům.

Teprve až cestou domů se mi vrátil původní optimismus. No co, řekl jsem si. Nemám čtenáře. Tak si je vyrobím.

Přihlášku na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity jsem naštěstí nepodal a vločka nebyla doma…

2 komentáře:

  1. A protože mám tak rád fikci, ne všechno se nutně stalo. Vlastně většina z toho byla lehce upravena. Zbytek hodně...

    OdpovědětVymazat
  2. Říká se tomu autorská licence. Můj táta ji používá pořád a já vlastně taky. Aspoň že ty nejsi fikce.

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.