29. 5. 2015

Viděl jsem kalendář a zaplakal

Nikdo. Nikdo. Nikdo. Absolutně vůbec… Ani jeden. Nepřichází v úvahu. Prostě ne.

Kdybych měl svou vlastní mantru, byla by nejspíš podobná oné nejslavnější lidové výmluvě o tom, jak nikdo není dokonalý. Jistěže nikdo nemůže být dokonalý. Bohužel, tato konkrétní výmluva opomíjí fakt, že někteří lidé mohou být nedokonalejší, než jiní. A že většině takovým šampionům to jde samo, tj. aniž by se o to nějak aktivně snažili. Jestli já po něčem netoužím, tak je to stát se přirozeným talentem. Že je to nesmysl? Ano, přiznávám, logiku to nemá. Ale co jste čekali? Nikdo není dokonalý…

Dokud si ovšem někdo nevymyslí vlastní svět. To se pak dosahuje dokonalosti jedna báseň. Ovšem za předpokladu, že si to dotyčná osoba nechá pro sebe. I s básněmi. Protože není nic horšího, než pozorovat, jak se špatný autor (špatné autorky píší rovnou knihy, opravdické knihy, které mají stránky, obal, obrázek a hlavně cenovku) mermomocí snaží, abyste ho akceptovali. A kdyby to náhodou nešlo bez výhrad, tak alespoň oceňte snahu. Toho času, co tomu věnoval… Ta investice, ta promyšlenost…

Říkal jsem si, že bych mohl doplnit zásoby šnečích nápadů, ať mi náhodou nedojdou. To bylo v úterý. Před dvěma měsíci. Nové nápady sice existují, jsou dokonce převedené do digitální podoby, leč to je vše. Nejspíš jsem se rozhodl, že si je nechám pro sebe… Asi jsou tak moc dobré. Anebo jsem si špatně zapamatoval datum vydání posledního rezervního stripu. Vyberte si, co chcete. Ani mi to nemusíte říkat. Myslím, že tahle symbióza nám docela sedí.


Tak zase za měsíc.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.