Jodid s vážnou tváří



Napadlo mne, že bych se pokusil nějak rehabilitovat práci na recepci. Bohužel, na mé recepci se nepracuje. Rozhodně ne tehdy, když jsem tam já.

Ne, že bych byl snad zbytečný, to ne. Mé kolegyně mívají sice většinou strašně moc práce a tak tak, že se stihnou aspoň trochu najíst, ale to je spíš rozdíly v použité terminologii. Inu, čím míň práce, tím víc času na jiné činnosti. Takže během svých směn běžně čtu, píšu, hraju (poslední dobou jen vzácně), učím se (poslední dobou častěji) nebo třeba debatuji se studentstvem.

Občas je to ovšem tak, že si studentstvo chodí povídat se mnou. Pravda, studentky jsou většinou přiopilé a buď mi vděčně (přeci jen jsem je pustil do budovy, ne?) vypráví o tom, jak s nimi flirtoval přítel jejich spolužačky („Jak si to vůbec může dovolit?! Ale je hezký…“) anebo mi přinesou kopretinu s tvrzením, že jsem nejlepší recepční a zasloužím si to. Kdyby tak přinesly aspoň čokoládu… Studenti naštěstí buď nepijí, nebo to umí.

Přesto je na mém zaměstnání něco obtížného. Pokud jste nevyspaní, těžko se zůstává vzhůru. Můžete zkusit dělat dřepy, nalinkovat všechny sešity, uklidit recepci, každých pět minut zkontrolovat kuchyňku na pátém patře, vypít litry kávy a celý automat s energy drinky, ale nakonec vám stejně nezbyde nic jiného, než zívat a očima tlačit ručičky hodin. Únava je vždycky mnohem rychlejší, než konec směny. Pak už jste tak ospalí, že slova začnou ztrácet druhé a třetí významy. Kolem páté hodiny ranní jste rádi, když si vzpomenete na primární význam daného výrazu. Až pak zůstane jen u „eeh“, s nímž v sedm padnete do postele, zničeni celonočním sezením na židli.

Takže ať si myslíte cokoli, vězte, že práce recepčního na kolejích není pro každého. 

Ti šikovnější budou pravděpodobně jinde…