Neděle bez práce



V neděli by se nemělo pracovat. Je to poslední den v týdnu. Den číslo sedm. Má slovo „nedělat“ už v názvu. Bůh v ten den prý taky nic nedělal… Vyberte si.

Vycházím z teorie, že kdyby se v neděli nepracovalo, nebyl bych líný zajít do supermarketu v sobotu. Nebo rovnou v pátek… Prostě bych si to zařídil tak, abych měl na víkend vše, co potřebuji. Rozhodně by se mi nestalo, že v neděli ráno začnu péct chleba a nemám instantní droždí. Nápady nahradit ho něčím jiným (šamponem, slivovicí, kečupem) jsem zavrhl jako lobbing vlastní lenosti. A tak mi nezbylo než sebrat nejprve odvahu a následně sebe a udělat si malou procházku.

Cestou do supermarketu míjím vždy takový nízký a protáhlý domek s velkou zahradou, na níž starší pár pěstuje rajčata, brambory, hrášek, mrkev, salát, ovocné stromy a houpačku. S vločkou jsme zvažovali, že bychom se nechali adoptovat, ovšem nedávno jsem viděl, že nás předběhly nějaké dvě malé děti. Je frustrující, když nad vámi vyhraje předškolní mládež.

Další zajímavostí na této pouti bývá chodník vedoucí k nákupnímu centru. Je široký. Hodně moc široký. Ani tři maminy s kočárky vedle sebe vás nezdrží. Jedna důchodkyně s minipsem a pětisetmetrovým natahovacím vodítkem ano, ale to je vcelku pochopitelné. Hrozně rád bych si jednou tuto komunikaci pro pěší opravdu užil. Bohužel, nejčastěji se mi stává, že přímo přede mnou jde osobnost nerozhodného typu. Takový člověk (je jich víc a myslím, že se střídají na směny) jde po pravé straně chodníku, ale moc se mu tam nelíbí. A tak driftuje vlevo, až se dostane na druhou stranu. Jenže zjistí, že vpravo bylo přeci jen líp a začne se vracet. Na vině očividně není alkohol, neb pohyby těchto osob jsou až příliš pravidelné a precizní. A tak se občas po návratu domů probírám nabídkami práce a hledám „terénního pracovníka víkendového vytížení chodníkových ploch.“

Zatímco takové zaměstnání může být zábavné, prodávat v supermarketu je skoro za trest. Zvlášť, když na vás vyjde neděle. Jedna konkrétní prodavačka se s tím ovšem vypořádala po svém. Po celou dobu předstírala, že neexistuji. Zboží prostě přijelo až k ní, ona ho namarkovala, dostala stravenku, počkala si, zda z peněženky vydoluji tu pětikorunu, nebo jestli se bude muset otravovat s terminálem a nakonec místo rozloučení pozdravila zákaznici stojící za mnou. Měl jsem opravdu chuť popřát jí hezký den. Ale cestou domů (ukázalo se, že terénní pracovník ještě maká) se mi to rozleželo v hlavě. Mé negativní emoce vůči této prodavačce nebyly na místě. Jistě za to může neděle. Kdybych ji potkal třeba v pondělí, bude se usmívat a třeba mne dokonce i pozdraví.

Pokud ovšem nemá neděli každý den…