Trochu júla do teho června bych prosil



Vůbec nevím, co to dnes do všech vjelo. Přejí mi k narozeninám, jako kdyby snad bylo 1. června nebo… Ah…

Pamatuji si, jak někteří panikařili, že jim bude dvacet a tím pádem nadobro opustí svět náctiletých. Ty jsem uklidňoval tvrzením o tom, jak lidské tělo začíná stárnout až od pětadvaceti let. Slyšel jsem to v nějakém dokumentu, čili klidně to může být i pravda.

No a teď si uvědomuji, že možná říkali něco o pětatřiceti. Rozhodně jsem totiž ještě nezačal stárnout. Schválně jsem si včera sepsal všechny důkazy svého mládí. Tak například pořád plešatím. To je pozitivní, protože stále mám z čeho. Můj metabolismus nezpomaluje. Nejspíš proto, že už tak je pomalý dost. Zrak mi slouží bezvadně. Pokud ovšem nemám v zorném poli seznam úkolů. Sluch je též bezchybný. I když mi vločka pátým rokem prorokuje, že s takovým posloucháním hudby ohluchnu ještě dřív, než ona. S pamětí jsem na tom také pořád stejně (co si nenapíšu, to neexistuje). Inu, jako kdyby mi bylo zrovna těch dvacet.

Nebo ne?

Budu se ženit. Brzy. Ne, že bych se na to netěšil, ale je to svým způsobem důkaz dospělosti, ne? Navíc, ostatní ode mne čekají větší zodpovědnost. Dokonce i ti, od nichž já nemohu čekat žádnou. Před třemi lety jsem se nechal zaměstnat a od té doby nepracuji. A myslím, že kdybych nechodil po Brně s klaunským nosem pověšeným kolem krku, berou mě lidé vážněji.

Nebo ne?

Uvědomuji si, že musím častěji střídat přátele. Řekněme v ročních intervalech. Ti stávající už totiž znají všechny moje triky. Kolikrát mi odpovídají ještě dřív, než něco řeknu.

Jen kdybych za tak skvělé osoby dokázal najít náhradu…