9. 8. 2015

Ještě nikdy jsem nebyl nervóznější, aneb Kdo si počtá, ten je sirup



Tak fajn. Přišel jsem utřít prach. Pavučin se ani nedotknu. Nehodlám z někoho dělat bezdomovce.

Už to bude nějaký ten pátek, co jsem napsal něco pro blog. A ještě delší dobu jsem nic doopravdy nepublikoval. Strašně rád bych to teď svedl na pocit, že psaní na internet je zbytečné. Pravda je ovšem taková, že jsem líný. A nudný. Když už se v mém okolí stane něco zajímavého, většinou se spokojím s tím, že o tom řeknu Vločce. Ta nějak zareaguje, já jsem spokojený, neb mám publikum, a je to. Nikoho neotravuji a zároveň neohrožuji potenciální čtenáře. 

Jenomže Vločka je teď měsíc na praxi v městské knihovně roku. Naše komunikace se tím pádem scvrkla na občasné sms a krátké videohovory před spaním. Ani v jednom případě nemám dost prostoru ke sdílení svých postřehů. A dopis (či e-mail) tomu příliš nepomůže, neb nehledě na počtu popsaných stran, Vloččina schopnost reagovat je dočasně značně limitována. Nejprve jsem si myslel, že to zvládnu. Jsou to jen čtyři týdny. To přece nic není. Jo. Není. Nakonec (abych nezačal trpět samomluvou) jsem si vzpomněl na blog. Tady sice nejspíš nebudu mít zpětnou vazbu (částečně proto, že se nehodlám vnucovat), ale aspoň tady ta možnost zůstává, byť je velmi teoretická. Naděje umírá poslední a hrozně u toho křičí.

Nebudu si nic slibovat. Vždyť každý článek může opět být na nějakou dobu poslední. Taky nemám ambice o něco se pokoušet. Už tak mám dost důkazů vlastní neschopnosti, není třeba přidávat si další. Ale kdyby se tady náhodou objevil nějaký ten text a třeba i Šneg… Obojí samozřejmě v tradičně pochybné kvalitě. To by asi nebylo úplně špatné…

Ze všeho nejdůležitější je zbavit se potřeby něco dohánět. Namísto toho budu k počítači sedat s tím, že to nikoho nemusí zajímat.

A proto si zruším počítadlo návštěvnosti, že ano…

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.