11. 8. 2015

Kolejjodid První



Shrňme si to. Před více než třemi lety jsem navzdory své přirozené lenosti hledal práci. Půl roku jsem den co den rozesílal svůj životopis (plus motivační kecy) a když jsem měl někdy štěstí, dostal jsem e-mail s omluvou tak upřímnou, až to skoro vypadalo, jako kdyby mne nevzdali jen tak tak.

Až potom mi z ničeho nic volali z jedné univerzity, že mají můj životopis (ten ostatně tehdy měl kdekdo) a jestli pořád sháním místo. Odpověděl jsem kladně. Domluvili jsme se na pohovoru a já jsem měl pocit, že jsem zase o kousek dál. S trochou štěstí, říkal jsem si tehdy, začnu chodit na pohovory častěji. A kdoví, za pár let…

Na pohovoru jsme byli dva. To zpočátku vypadalo docela nadějně. Dokud moje kolegyně nepřiznala svou skoro dvacetiletou praxi na stejné pozici. Pamatuji si, jak jsem se chtěl svézt ze židle a schovat se pod stolem. Hledali jednoho člověka. Navíc na studentské koleje. Jistěže se tam víc hodila kolejbába s praxí, než kolejjodid, který na žádných kolejích nikdy nebyl. Přesto jsem se pokusil odbýt si pohovor pokud možno se ctí. Ale už jsem v tom rozrušení zapomněl dávat pozor na svou pravdomluvnost. Takže když se zeptali, jestli umím anglicky, odpověděl jsem, že mne sice dvakrát vyhodili ze studií (obor AJ), ale nikdy kvůli jazyku. Pak se ptali na naše platové požadavky, a co si od té práce představujeme. Oznámil jsem jim, že moje představa je brát peníze za nicnedělání, ale jako realista hodlám splnit vše, co by se ode mne vyžadovalo. Za rozumnou odměnu, o jejíž výši jakožto člověk bez vážnější zaměstnanecké historie nevím nic.

Zbytek pohovoru už jsem jakž takž ustál. Potom pan ředitel vstal, všichni jsme se na sebe usmáli a podali si ruce. Trochu mi to připomnělo takové to katolické pozdravte se navzájem. Slíbili, že se do týdne ozvou. Věřil jsem jim asi tolik, jak věřím v kostele. Přesto jsem každičký den z toho týdne neustále pozoroval telefon. Můžete si myslet, že bůh neexistuje, ale neříkejte to nahlas. Co kdyby vás slyšel?

Sedmého dne (kdy stvořitel odpočíval a já se zapomínal dívat na mobil) mi zavolala personalistka ze správy kolejí a menz. Hrozně se mi omlouvala, že to místo dostal někdo jiný. Já jsem řekl něco jako „aha,“ a považoval to za uzavřenou záležitost. V duchu jsem se už viděl, jak večer třídím další nabídky (což jsem mimochodem v tom týdnu dělat nepřestal) a vymýšlím uvěřitelné důvody, proč zrovna já chci pracovat tam a tam. Jenomže ta paní pokračovala. Prý ještě hledají recepční/ho na jedny koleje. Je to sice dál od centra, ale kdybych měl zájem, mohl bych se zastavit podepsat smlouvu a tak? Domluvili jsme datum, kdy se objevím, já jsem poděkoval a zavěsil.

Myslím, že zbytek dne jsem prožil jako optimista.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.