Když už jsem, sluší se trochu myslet

Sedím u stolu, popíjím zázvorový čaj (typ zabiják) a přemýšlím. Každou chvílí cuknu hlavou, jak mne to přemýšlení zmáhá. Ale nevzdávám se. Připadám si sice trochu jako alchymista, trochu jako blbec, ovšem to mne nemůže rozhodit. Vzduch je prosycen napětím, a když se pozorně zaposloucháte, objevíte, že jsem si pustil dramatickou hudbu. Chtěl jsem navodit tu správnou atmosféru. Mám v zásobě ještě fanfáry a oslavnou píseň z doby klasického hard rocku. Na to je zatím ještě čas. Nejdřív budu muset najít svatý grál. Nebo alespoň zjistit, jak si správně zorganizovat čas.

Nějak tomu úplně nerozumím. Celou dobu, kdy musím svou pozornost věnovat jiným věcem (zaměstnání, návštěvy přátel, umývání nádobí, seznam je dlouhý), objevují se mi v hlavě nápady. Jeden za druhým, s úsměvem jako Jehovisté zazvoní a hned se hrnou dovnitř, aby zůstaly. V takové okamžiky netoužím po ničem jiném (zaměstnání, přátelé a saponát prominou), nežli po židli, stolu a svém papírovém bloku s inkoustovým perem. Z touhy psát se stává imperativ, který hrozí vydržet minimálně dva inkoustové zásobníky. Nikdy k tomu bohužel nedojde. Ač introvert, znám své základní povinnosti, a proto si od nápadů vezmu brožurku, hezky poděkuji a doporučím jim, ať se zastaví, až na ně budu mít víc času. Představuji si, jak pitomě přikyvují a neochotně se šourají na ulici.

A potom to přijde. Mám celou noční směnu pro sebe, nikdo mne minimálně pět, šest hodin vůbec neotravuje. Sedím u stolu, před sebou psací potřeby, po levici můj laptop, vpravo pracovní PC. Za mnou budují Einstürzende Neubauten tu správnou kreativní atmosféru. Obřadně vytáhnu poznámky (aka Strážný vysílač inspirace) a jsem připraven začít. Po dvou hodinách si uvařím kávu. Sním jablko nebo chleba. Někdy ve tři hodiny ráno se začínají courat zahraniční studenti. Přiopilí, ale spokojení. Usmívám se na ně, ale ke spokojenosti mám daleko. Netrpělivost zaženu jogurtem. Pak je pět a to znamená čas sbalit nepoužitý počítač, nepošpiněné papíry a začít se chystat na předání směny. Cestou domů je mi jasné, že jakmile se probudím a zaútočí na mne povinnosti, nápady se vrátí.

Docela dlouho jsem si představoval, že je to jenom taková interní zlomyslnost. Mám práci, mám nápady. Nemám práci, nudím se. Jenomže dnes (ehm, včera) ráno mi došlo, že je to úplně jinak. Neumím si zorganizovat čas. Existují lidé (a já jich pár znám), kteří se ráno probudí v šest, aniž by je k tomu cokoli zavazovalo, a vrhnou se na tu či onu činnost. Pracují, dokud nepřijde čas odebrat se do zaměstnání či na brigádu. Tam si vydělávají na existenci a po návratu domů si dovolí krátký odpočinek, načež opět pokračují ve studiu, čtení odborných článků, psaní nebo čemu se to vlastně věnují. Tito lidé jsou bytostmi vytíženými (latinský název bohužel neznám). Jejich jsoucno jest spjato s aktivitou. Pokud bychom jim nedovolili realizovat se skrze neustálou činorodost, rozpadnou se nám před očima. Jeden by je pro to klidně mohl zkusit i litovat. Pokud by je tedy zrovna neobdivoval za jejich neutuchající energii a odhodlanost.

A to je přesně to, co já neumím. Být dnes osmiletý, pravděpodobně mezi své známé počítám strýčky a tetičky z pedagogických poraden. Pokud by nade mnou rodiče rovnou nezlomili hůl. „Je to marné,“ řekli by smutně. „Z toho nikdy nic pořádného nebude.“ A potom by tiše dodali větu, kterou si řemesla nezaslouží: „Kdyby tak aspoň udělal učňák.“

Takhle se občas cítím (bez toho dovětku samozřejmě), když si prohlédnu, kolik času dovedu týdně promrhat. Je mi to líto a zároveň jsem sám na sebe naštvaný, že si to nejsem schopen zařídit jinak. Proto tady teď sedím, hypnotizuji svůj rozmazaný obraz v monitoru, a přemlouvám se. „Vymysli něco. Udělej to tak, aby ses za dnešek nemusel stydět.“ Jediné, co mne však zatím napadlo, je pustit si do sluchátek hudbu dost nahlas na to, aby přehlušila výtky okolí, že určitě zase dělám něco zbytečného, co si nenacpu do životopisu a co mne neuživí. Při troše štěstí to bude přesně ten správný způsob, jak se přinutit dělat něco lepšího, než vymýšlet výmluvy, proč chci být takový, jaký jsem.


Jo a pilné lidi mám rád. Kdybych se nemohl dívat na to, jak jsou svědomití, ani by mi nechutnalo.