25. 10. 2015

Když um studí a pak přestane



Víte, jak se za promoci dávají různé cenné dárky v podobě hodinek, řetízků peněz různých měn a tak podobně? Tak já jsem vám právě ušetřil zbytečné výdaje…

Tohle není přesná citace mého oznámení o ukončení studia. Nikdy bych se neodvážil říct to takhle. Už jenom proto, že sám jsem se po vyloučení ze školy na podobné vtipkování necítil. Teď už je to o něco lepší, neb jsem si zakázal příliš časté ohlížení se. I tak si musím dávat pozor, aby mé způsoby vyjadřování nepůsobily kontraproduktivně. Vážně nemám radost z toho, jak to celé dopadlo. Opravdu mi záleželo na výsledcích. A přesto nehodlám sedět s rukama v klíně a čekat, až mi zase někdo řekne, že jsem zbytečně vyhodil x tisíc a y let.

Je to přesně týden, co jsem jel poprvé od vyloučení ze školy do své rodné dědiny. Moc jsem se tentokrát netěšil. Svým ploditelům jsem sice tu nešťastnou novinu již oznámil předem, ale pořád mi ještě zbývalo pochlubit se vlastním nezdarem před prarodiči a zbytkem příbuzenstva (ano, jedna malá obec a přesto v ní moje rodina nemá majoritní podíl voličstva). Bylo mi jasné, že každý si bude chtít položit jednu z těch nepříjemných otázek typu Proč? Jak? případně A nešlo by…? Aktuální situace navíc vylučovala mé zásahy v podobě vyhýbání se povinnosti odpovídat. Proto jsem se už před cestou z Brna zhluboka nadechoval a psychicky se připravoval na nejhorší.

Jenomže k ničemu nedošlo. Objevilo se sice pár dotazů spadajících do zmiňované kategorie, nicméně všechny byly smeteny zvědavostí ryze praktickou. Co prý teď mám v plánu a co chci dělat. Trochu zaskočeně jsem jim vyložil svůj záměr a dočkal jsem se dalšího překvapení, když byly mé představy shledány rozumnými. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o tom, že kdybych se v červnu neženil, všechny zkoušky bych určitě zvládl. Všichni akceptovali současný stav věcí tak rychle, až jsem je začal podezřívat z toho, že něco takového čekali. Když se nad tím tak zamyslím, moje studentská historie leccos naznačuje sama o sobě…

Ještě pořád se s tím srovnávám. Trochu závidím všem studentům tu naději a možnosti. To sezení na seminářích a přednáškách. Ty úkoly, které je třeba dodělat, než fiktivní hodiny odbijí půlnoc a virtuální odevzdávárna se zavře. Ta odborná literatura, o níž se všichni bojí přiznat, že je strašně baví a fascinuje. Ty diskuse na hodinách, kdy polovina třídy není schopna správě zformulovat protiargument a vy si tak myslíte, že tomu rozumíte líp. Vlastně jsem o nic nepřišel. I dnes musím někde sedět a s někým argumentovat. Mám své časové limity, stejně jako myšlenky, jež nemohu mezi kolegy přiznat (moje práce je strašná zašívárna, nic se tady nedělá a stejně to někteří umí udělat špatně). Jinými slovy studuji, i když nejsem ve škole. Sice v takto nedomyšlené symbolice odpromovat znamená zúčastnit se (čistě fyzicky) vlastního pohřbu, ale to je teď vedlejší.

Ať už během své existence (ne)dokážu cokoli, vždycky budu ten, co ho několikrát vyhodili ze školy. Už mi to nikdo neodpáře a vím o lidech, kteří se zaručí, že nezapomenu. Nesbírám vhodné výmluvy, proč se tak stalo a proto se tím nemohu před nikým chlubit. Ale kdybych měl hledat paralely mezi prvním a posledním vyloučením, budu muset přiznat, že jsem během té doby o mnoho zmoudřel. Tak například už netoužím pokoušet se o realizaci oné slavné věty z životopisů slavných spisovatelů:

Studium nedokončil a věnoval se literatuře…

1 komentář:

  1. Mně koupila stříbrné cibule moje milostivá.
    Studuji relativitu času.

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.