8. 10. 2015

Rytíři v plastovém brnění sedají zásadně u čtvercových stolů



Ach, jsem tak zdrcený, až to pěkné není. Připadám si jako smetana, co… Smetany moc toho zdrcení asi nezažijí, co? Tak to bych si měl najít nové přirovnání. A rychle, než přijde s dostatečně velkým kelímkem a já budu mrznout v chlaďáku kdesi mezi slevami týdne.

Už ani asociace nejsou to, co bývaly. Kdysi bych dokázal na téma zdrcená smetat uspořádat konferenci, mít prvních patnáct přednášek, sám sobě oponovat a ještě ke všemu neustále chystat kouřit vodní dýmku. Jodid Ukecaný začal přemýšlet a pomalu ustupuje. Budu mít kratší články. Zpočátku jen vynechám odstavec, pak dva. Nikdo si toho nevšimne. Potom se omezím na nadpis a krátkou zprávu vysvětlující, proč byl ten nadpis vtipný. Nakonec se vzdám i toho a spolehnu se na vaši inteligenci. Tehdy to bude celé v háji, neb já žádnou nemám. Inteligenci. Totiž, žádnou, co by stála za řeč. A tak o ní nemluvím.

Omluvte mne, snadněji teď vypadávám z role. Myslím, že jsem zhubl nebo co. Vůbec se tam neudržím. V konečném důsledku na mne neustále táhne a já místo rozumných řečí jenom smrkám a smrkám. Už na to dávám skoro polovinu svého platu a pořád to nestačí. Je to jako mor. Jeho oběti se mají utopit ve vlastním hlenu. A když si příbuzní nedají pozor, tak to taky odnesou. Docela bych v tom viděl potenciál na filmové zpracování. Hlavního hrdinu bude hrát Bruce W. a bude se jmenovat Frankie Omeleta. Třikrát se v tom svinstvu utopí, než konečně najde zdroj veškeré nákazy. Tím zdrojem bude jeho bývalá přítelkyně, kterou opustil před padesáti lety a která se mu celou tu dobu snaží pomstít. Po závěrečné  bitvě plné speciálních efektů, jejichž realističnost vám vyrazí dech, špatných dialogů a neexistující logiky, Bruce vyhraje. Načež dojde k usmíření. Množství diváky vyprodukovaných slz během finále bude hrozit dehydratací. No a obě hlavní postavy odejdou v mlaskavém objetí ze záběru. Titulky a konec. Do měsíce si jdu pro cenu…

A až tam budu stát, spokojený a s nějakým talířem, soškou nebo čím, všichni ode mne budou čekat nějakou děkovnou řeč. Něco tradičního, lehce říznutého mým osobitým smyslem pro humor. Jako že bez peněz od producentů bych to nedokázal a vůbec, kupujte si mléčné výrobky z Valašska. Jsou vážně moc dobré. Jak by taky ne, když je vyrábí s láskou. Jenomže já neřeknu nic. Pouze se omluvně usměju a rozhodím rukama. Později bude to gesto mnohokrát parodováno, ale to už já neuvidím. Konečně totiž někdo objeví lisovnu plastů ochotnou vyrobit mi kelímek na spaní.

A já zmizím do světa výhodných nabídek s omezenou trvanlivostí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.