Do Prahy jedině za literaturou



Tělem i duší jsem Moravan. Což sice neznamená, že se musím nutně navážet do Prahy, ale čas od času to dělám. Tohle pondělí se mi to stalo znovu. Navezl jsem se kolem druhé hodiny odpolední přímo do centra a zůstal tam už po zbytek dne. A víte co? Bylo to fajn.

Nejprve pár důležitých poznatků z cest: Nikdy si v autobuse Student Agency nepouštějte Hobita. Jinak vám vesmír dopřeje dostatečné množství času potřebného k dosledování celého filmu. A cestujte raději ve dvou. Věčně hladový, prostorově velmi dominantní Rumun, co bagety jedl skoro i s igelitem a neskutečně chrápal, nebyl zrovna ideální spolucestující.

Svůj krátký pražský výlet jsem plánoval na základě pozvání na křest knihy. Dalo by se říct, že jsem se k účasti nechal přemluvit (a že to Sikarovi moc dlouho netrvalo). No a tak jsem si při plánování, kdy a čím se do toho velkého města dostanu, vzpomněl i na slib daný bývalé kolegyni ze SASPI, že se s ní ještě tento rok potkám. Ozval jsem se jí, ona náhodou měla čas a já jsem tím pádem vyplnil celý svůj plánovaný pobyt v hlavním městě příjemným programem.

Po pár hodinách strávených v literární kavárně vzpomínáním na staré dobré časy („Ještě, že už jsou pryč.“) jsem se vydal vstříc nejdůležitější události toho dne. Když jsem dorazil na místo určení, spatřil jsem hlouček lidí sedící u velkého stolu. Autoři vs. čtenáři. Autorů bylo víc. A než se začalo křtít, tento rozdíl ještě narostl. Trochu jsem si připadal jako divák sledující premiéru divadelní hry. Víte, že by se na tom mohlo ještě něco zlepšit a moc rádi byste si na to zašli za pár repríz znovu. Po většinu času mi stačilo pozorovat a občas se napít piva. Ani by mne nenapadlo začít šustit s bonbony. Tedy, ne že by to v tom společenském hluku šlo slyšet. Nechal jsem svůj výtisk (zakoupený v předprodeji) kolovat kvůli podpisům. Nicméně jakmile těch knih začalo po stole putovat víc, zbaběle (a majetnicky) jsem si tu svoji schoval. Proto mi sice nějaký ten autogram chybí, ovšem aspoň jsem se vyhnul zbytečnému stresu (a to je na introverta úspěch).

Věčná škoda, že se po sedmé rozhodli někteří zmizet. Ještě před půl osmou jsem je tedy napodobil, abych se před plánovaným odjezdem domů stihl ještě někde najíst. Tentokrát se ani Hobit, ani Rumun nekonali a já tak mohl nerušeně ukládat své vzpomínky z opravdu povedeného dne do dlouhodobé paměti. Zapomenout, jak se autoři trumfují, kolik lidí nechali zabít, by byla opravdová škoda.