Ještě nejsem ani dvě hodiny v práci a už se
těším na oběd. To je naprosto v pořádku. Jsem zvyklý dávat si snadno
zvládnutelné cíle. Například přežít první polovinu denní směny. Pokud možno
tak, abych nikomu neublížil.
Ruku na srdce, je mi tady dobře. Hlavně proto, že
většina lidí kolem mě jenom prochází. A pak je tady to okýnko, které se dá
zavřít a i když na vás někdo klepe, můžete nechápavě krčit rameny a přitrouble
se usmívat. Ještě jsem to sice na nikoho nezkoušel, ale láká mne to. Už teď
musíme studentům připadat jako malomyslní. Tak ať mají aspoň na chvilku pravdu,
ne? Bude to takový malý vánoční dárek ode mne.
Věděli jste, že už se to blíží? Já na to myslím
takřka denně. Dokonce jsem si nastavil i hlídacího psa (virtuálního), který mě
má upozornit, až budou některé dárky k dispozici. Moc rád bych na tomto demonstroval
svou připravenost, nicméně já ke skautům už dávno nepatřím. A ani tehdy to
nebyl žádný zázrak. Každý rok nakupuji na poslední chvíli a teprve v únoru
vím naprosto přesně, co jsem měl komu pod ten stromeček zabalit. Pochopitelně
si to nikdy nezapíšu. Aspoň, že v KráKá tento problém odpadá, neboť si
jako obvykle budeme navzájem nadělovat knihy. A vymyslet přátelům nějakou tu
literaturu povětšinou není zase tak problematické.
Vánoce jsou vlastně jedinou příležitostí, kdy
naprosto zaručeně budu každoročně nakupovat knihy. Sice ne pro sebe, ale radost
z toho mám skoro stejnou. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem si
koupil více než tři knihy ročně (a nechal si je). Já vlastně ani nevím, jaká
byla ta předposlední, za níž jsem utratil své těžce vydělané peníze. Tu
poslední si ovšem pamatuji dobře. Ale nebudu se s ní tady chlubit. Ještě
mi nepřišla a já tím pádem nevím, je-li vhodná ke chvále či nikoli. Přiznám se,
koupil jsem si ji proto, že je v ní Sikar. Totiž, jeho povídka. Celého
autora bych nekupoval.
Když tak nad tím přemýšlím, může se tato kniha stát
předčasným dárkem. Jodidovi od Kaunaze? Co čekat, když střídám dvě přezdívky?
Co čekat, když mám dvě příjmení?