22. 11. 2015

Smích ještě nikoho nezabil, srdeční selhání ano



Vlastně ani nevím, jak začít. Teoreticky můžu napsat, že existuje jeden takový ostrov, který se jmenuje Irsko, je plný Irů a tak. Nebo bych mohl zmínit něco o tom, jak je stand up comedy náročná disciplína. Asi se ale spokojím s tvrzením, že Dylan Moran by měl do Brna jezdit častěji.

Co, proč a jak? Asi před jednou či dvěma věčnostmi jsme zjistili, že velký irský komik a herec, představitel Bernarda ze seriálu Black Books se znovu chystá do České republiky. A aby bylo naše rozhodování, zda koupit lístky či ne ještě snazší, ukázalo se, že tentokrát nepůjde jen o jedno vystoupení a že všechnu tu čest si nenechá jen Praha. Nemuseli jsme tedy nikam jezdit. Doslova. Klub, v němž nás měl Dylan Moran bavit, se nachází asi deset minut chůze od našeho bytu. Rychle se tedy rozběhla klasická stručná konverzace mezi našimi přáteli („Chceš jít na Morana? Máš pět minut na rozhodnutí.“) a během chvíle jsme měli zarezervovány tři lístky (já, Vločka, Khors). Pak jsem musel svatosvatě slíbit, že v případě nouze budu Vločce pomáhat s překladem, a mohli jsme se začít těšit na listopad.

Tento pátek to přišlo. Nejprve jsem se celý den nudil v práci (bolely mne oči, takže se nedalo číst), abych po šesté spěchal domů, zbavil se batohu a hladu (a málem i těch očí) a vyrazil spolu se ženou do deštivého bojiště naší ulice, která bude civilizovaně vypadat až za půl roku, kdy dokončí rekonstrukci. Nejsem si jistý, jestli nám cesta opravdu trvala celých deset minut. Myslím, že jsme samou nedočkavostí trhnuli rekord v rychlé chůzi. Kdoví. Před klubem se už nacházel dav deštníků a my jsme vyhlíželi Khorse, který měl všechny lístky u sebe. Na zavolání nepřiběhl, ale když hovor přijal, ukázalo se, že je teprve na cestě. Trochu jsme znejistěli, protože těch tři sta metrů, které Khors musel zdolat, bylo strašně nebezpečných. Klidně ho mohl někdo přepadnout, ublížit mu, vzít lístky, rozhodnout se jít na představení místo nás a my bychom to ani nepoznali. Už jen ta představa, že ten hajzl prochází kolem nás dvou a nabízí nám dva lístky za pouhých 200% původní ceny… Ta drzost… Jenomže jak bychom poznali, že je to on? Nijak. Zkrátka a dobře, byli jsme velmi rádi, když Khors nakonec dorazil, včas a nepoškozený.

Už od doby, kdy jsem se přestěhoval na současnou adresu, říkal jsem si, jak asi vypadá Sono centrum zevnitř. Moc pěkně. Vážně. Víc to popisovat nebudu, najděte si fotky nebo ještě líp, vydejte se tam sami. My tři jsme měli možnost velmi detailně zkoumat místo zhruba naproti pódiu na druhé galerii. Výhled byl uspokojivý, prostory příjemné. Ale když se v sále zhaslo a před mikrofonem se objevil Dylan Moran, bylo úplně jedno, jestli sedíme u někoho na zabláceném dvorku mezi slepicemi, na finančním úřadě nebo v hudebním klubu. Až na několik vážnějších míst nám Dylan nedal vydechnout a neustále nás nutil do dalšího smíchu. Ukázalo se, že Vločka překlad nepotřebuje, což bylo dobře. Stejně bych to asi neudýchal.

No, a protože absurdní humor je skvělá věc, rozhodli jsme se pozvat Khorse k nám na skleničku a dobře tři hodiny jsme se bavili o tom, jestli zavést kvóty pro ženy (neplést s uprchlíky) a k čemu jsou vlastně gender studies. Nakonec jsme se shodli na tom, že popcorn je fajn a obložené housky ještě lepší.

Když jsem v sobotu odpoledne vstal před noční, strávil jsem celou dobu doma sledováním Black Books. A do práce jsem si přibalil i starší vystoupení Dylana Morana. Vlastně je docela štěstí, že jsem vůbec stihl do všeho toho smíchu přidat i nutnost napsat si o tom článek. 

Ha ha ha…

2 komentáře:

  1. Chtěla jsem vám závidět bohatý brněnský kulturní život, dokud jsem si neuvědomila, že jsem včera stihla dokonce DVĚ kulturní akce v jednom. Restaurant Day a Noc divadel. Jenom trochu rušily týmovou hádku nad překlady, kvůli kterým jsme v městské knihovně byli. A dnes zvládám i vánoční trhy. Leve het Vlaams!

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.