Článek lehce fabulační



S válkou se vše mění. Drtivá většina věcí se během několika málo okamžiků stává nepotřebnou a jediné, na čem doopravdy záleží, je přežití. Jenomže přežívat nelze jen tak někde.

Evropa je navzdory politickým a úřednickým proklamacím nejednotná. Přes zájmy unie přelévají se protichůdné zájmy národní či státní a i ten sebelepší pokus o opravdovou integraci je tak již ve svém zárodku utopen. Přesto se tento rok objevilo téma, které Evropany sjednotilo. Strach z příchodu jiných lidí. Ze zničených domovů afrických a blízkovýchodních prchají k nám statisíce v naději, že jim starý kontinent poskytne tolik postrádané bezpečí. Tato migrační vlna, nebo chcete-li proud, vyvolává v mnohých Evropanech obavy z nekulturních barbarů vyznávajících jiné hodnoty a divné monoteistické náboženství. Většina uprchlíků je poměrně tolerantní, nicméně racionalita nemá tváří v tvář neznámému šanci.

Islám, před nímž některé osoby tak zarputile varují, je nebezpečná víra opírající se o desítky dogmatických tvrzení. Křesťanství je taktéž nebezpečná víra opírající se o desítky (mnohdy stejných) dogmatických tvrzení. S trochou nadsázky bychom tedy mohli tvrdit, že jde o dvě strany jedné mince. A že v tomto přirovnání jsou na tom nejhůř ateisté. Obtížně se navíc burcuje k obraně tradic opírajících se o náboženskou víru, není-li toto náboženství svými obránci vyznáváno. Rozumní lidé to již pochopili a hromadně se dožadují křtu. Katolická církev dokonce pro velký zájem zvažuje zřídit ve vybraných kostelech lístkový systém.

Je to právě katolická odnož křesťanství, která se těší největšímu zájmu bývalých kritiků víry. Zjišťoval jsem důvody a zde jsou některé odpovědi čerstvých katolíků:
„Mám rád, když mi někdo říká, co můžu a co ne. Připomíná mi to domov. Jenom ten současný papež je nějak moc tolerantní. Snad ho brzo vymění.“
„Celý život na ty pánbíčkáře nadávám. Když jim politici odklepli restituce, málem jsem dostal infarkt. Ale víte, když je člověk součást církve, není to tak hrozné. Kostel zevnitř vypadá docela hezky.“
„Jako správný Čech jsem chtěl samozřejmě zůstat ateistou. Ale to už dneska skoro nejde. Tak jsem se chtěl dát k protestantům. Enomže su z Moravy. Tož sem skončiu u jedinéj pravéj církve.“

Ostatně některé protestantské církve již zvažují zavedení určitých dílčích změn, které by je měly zatraktivnit v očích věřících. Jistý kazatel se mi svěřil, že jejich církev je pro správně smýšlející obyvatele této republiky, jimž leží na srdci osud celého světa, příliš liberální. Neprozradil mi však nic podrobnějšího k oněm novinkám. Nerad by daroval církevní know-how konkurenci. A ta je dokonce i v České republice poměrně velká. Může se to zdát nemožné, ale do tohoto procesu před nedávnem zasáhlo i sdružení českých muslimských obcí.

Je vůbec možné, aby se lidé v atmosféře strachu ze lží a polopravd o islámu stávali muslimy? Ano i ne. Češi jsou historicky národem, který dělá pro své přežití vše. Koneckonců paradoxní situace během první světové války, kdy čeští vojáci bojovali na obou stranách konfliktu je tomu nejlepším důkazem. Česká republika je prostě příliš malý stát na to, aby se nechal živit pouhým idealismem. Asi nejvýstižněji to vyjádřil jeden brněnský muslim: „Množí se dotazy, zda když máme v Koránu zmínky o mnohoženství, tak jestli bychom tolerovali dvě víry.“ Češi si věří, ale chtějí se pojistit.

Je jen otázkou času, než se toho chytnou finanční instituce a připraví svým klientům výhodné balíčky chránící je před krizí víry.