31. 12. 2015

Tragičnost soutěživá se chemickým sloučeninám nevyhýbá

Už jsem se chlubil, že ze mne jednou bude slavný spisovatel? Určitě jsem musel něco naznačit. Pochopitelně s využitím jiných, mnohem taktnějších slov. Něco jako: „Rád píšu a chci se zúčastnit nějaké té literární soutěže.“ Těm bystrým ale došlo, o co mi jde doopravdy. Proč bych taky jinak zkoušel soutěžit, že?

Minulý rok jsem po dlouhé době vyzkoušel Cenu Karla Čapka. Kdysi dávno se mi povedlo vecpat se do první poloviny v kategorii do tří normostran. No a tak jsem si řekl, že ten sukces zkusím zopakovat. Vzal jsem si jeden ze svých nápadů, obalil ho krátkým příběhem, nechal si výsledek nesčetněkrát doporučit k přepsání a na poslední chvíli ho odeslal koordinátorce soutěže. Potom jsem více než dvanáct měsíců napjatě čekal, jak to dopadne. A pracoval na povídkách pro příští ročník.

Mail s výsledky jsem otevíral velmi nedočkavě. Doufal jsem, že s trochou štěstí dosáhnu na první patnáctku, čímž si dokážu své zjevné autorské kvality. Bylo z toho však (pouze) dvacáté osmé místo z celkového počtu třiceti osmi příspěvků. Čili ne poslední, ale ne zase tak daleko od něj. S trochou snahy bychom na sebe ani nemuseli křičet. Což není fér, neboť posledního autora neznám, zato s tím vítězným jsme přátelé… Nicméně prvních nepříjemných pocitů jsem se zbavil poměrně rychle. Uklidnilo mne, že na těch novějších povídkách jsem si dal mnohem víc záležet. A že letos je v mé kategorii pouze dvacet devět příspěvků. A já přece předposlední nebudu. Asi.

Jenomže potom mi byla nabídnuta možnost přečíst si krátké slovní hodnocení od dvou porotců. Zvědavě jsem souhlasil. A dozvěděl se, že buď četli docela jinou povídku (nepravděpodobné, leč pro pozdější terapeutický proces uklidňování se žádoucí), nebo jsem na tom ještě hůř, než bych se odvážil tipovat. Můj prozaický pokus byl tak nudný, že jeden z porotců raději sečetl všechny věty a udělal mi statistiku výskytu spojek. Zároveň se nevědomky přiznal k nepochopení pointy, ačkoli v tomto případě leží vždy vina na straně autora.

Vynasnažím se vzít si z toho nějaké ponaučení. Jestli jsem schopen na méně než třech normostranách dohnat čtenáře ke statistickému sběru dat, znamená to, že nezvládám takto dlouhý text. Dám si tedy limit jednu normostranu a uvidíme, jak to bude vypadat. U pointy se zaměřím na něco srozumitelnějšího, abych nemusel vysvětlovat, o co doopravdy jde. A budu víc psát, protože jinak se svých chyb nezbavím.


Tímto bych se chtěl omluvit všem porotcům větších literárních soutěží. Příští rok Jodida přibude…

1 komentář:

  1. Dobrý na povídky je twitter. Omezení dělá mistra. :D

    Byla by prča, kdyby sis letos ještě o jednu příčku pohoršil. :D

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.