Všimnul
si někdo z vás, že příští týden jsou Vánoce? A že bych si zasloužil
nějakou hodnotnou odměnu za to, jaký jsem super Jodid? Ano, nepochybně je to
všeobecně známo. Ale proč mne nikdo nepožádal o seznam již vlastněných knih?
Nebojíte se, že zrovna tu od vás už mám doma?
No,
tak jsme si odbyli tu trochu arogance a můžeme se věnovat něčemu lepšímu, hm?
Za čtyři dny se bude servírovat speciální večeře. Většinou je to kapr. Já ho
tento rok zcela netradičně vynechám, neb vločka s rodinou slaví Vánoce
trochu jinak. Přesně za týden se tedy pochlubím, co to jinak vlastně všechno znamená. Prozatím můžete popustit uzdu
fantazii.
Ne,
to už je příliš.
Letos
si tedy odbydu jen dvoje Vánoce. To je oproti předchozím dvěma letům o celou
jednu oslavu méně. Příliš toho nelituji, kvalita je v tomto případě
důležitější. A zatímco si čtete tento krátký a nicneříkající článek, slavím své
první Vánoce. Opět bez kapra, zato s mojí rodinou. Na Slovácku. Jsem po
noční, nespal jsem příliš dlouho, takže pravděpodobně nejsem zrovna ideální
společník (to ten nedostatek obvyklé úrovně splachovatelnosti), nicméně jako
kompenzaci jsme se ženou přivezli dárky. Každému alespoň nějakou maličkost, ať
mají všichni z naší návštěvy radost. Nemůžeme si pomoct, jsme prostě
hodní. A tak trochu doufáme, že ostatní si taky nepomůžou…
I
když, dávat dárky je mnohem veselejší, než je dostávat, protože víte, co přesně
dáváte. Mám takovou teorii, že není důležité, jak se na prezenty dívá
obdarovaný. Důležité je, jak se to líbí dárci. A nám se to líbí hodně. Jsme
pozorní, všímaví a dokázali jsme každému jedinci dát přesně to, po čem toužil
celý život. A třeba si to zatím ani neuvědomuje. Některé pravdy potřebují čas.
Těžko
se předvídá budoucnost, nicméně s trochou štěstí se z této předpovědi
splní alespoň něco. Pojedeme na Slovácko. Jo.
Třeba na
Velehrad. Mají tam super cukránu…