16. 2. 2016

Chcete mě? Díl druhý: Analýzy, překlady a sebezničující monolog



Stalo se mi to úplně náhodou. A ačkoli bylo všem jasné, že nemám sebemenší šanci, stejně jsem si to snění neskutečně užíval. Koneckonců, pracovat v nakladatelství se rozhodně nepoštěstí každému, že?

Začalo to tím, že mi kamarád (jinak šéfredaktor Fantasye) poslal odkaz na stránky nejmenovaného nakladatelství s tím, že hledají redaktory pro fantasy&sci-fi sekci. Předmět pracovní činnosti epický, odměny jako minimální mzda daleké budoucnosti. Čili ideální zaměstnání. Na druhou stranu, já a redaktor? To tak… Byl jsem rozhodnutý nechat celou záležitost plavat, ale náhoda tomu chtěla, že jsme se s oním kamarádem potkali přesně dva dny před uzávěrkou prvního kola přijímacího řízení. On se s tím svěřil ostatním přátelům a všichni dohromady mne přinutili slíbit, že se zúčastním. Asi poprvé v životě jsem v motivačním dopise nemusel ani trochu lhát. Prostě jsem jenom napsal, jak moc miluji fantastickou literaturu, přidal jsem do životopisu svůj koníček v podobě recenzování (pro Fantasyu pochopitelně) a spokojen sám sebou pustil jsem celou věc z hlavy. Konec, tečka, hotovo.

Jenomže potenciální zaměstnavatelé se tak snadno nevzdávají. O pár dní později mi přišel mail, v němž mi děkovali za životopis a gratulovali k postupu do druhého kola. Plus úkol. Přečíst přiloženou elektronickou knihu psanou anglicky, přeložit z ní tři strany a napsat jednostránkovou analýzu, v níž vysvětlím své doporučení ohledně případného (ne) vydání u nás. Termín na vypracování: Tři a půl dne. Zběžně jsem si knihu prohlédl, napočítal osmdesát stran, zase jsem ji zavřel a rozhodl se, že to počká na moji noční.

Takže když jsem se na zmiňovaný dokument podíval o den později chvíli před půlnocí pořádně, nestačil jsem se divit. Z osmdesáti stran se knize povedlo rozrůst na finálních šest set. V tu chvíli jsem vzal celý úkol jako výzvu, přetáhnul jsem si knihu do Kindlu a strávil následujících šest hodin rychlým čtením a pečlivým vedením poznámek. V tomto duchu jsem pokračoval i další den. Když jsem měl konečně hotovo, pustil jsem se do analýzy. Díky poznámkám a zkušenostem z recenzí to byla poměrně snadná práce. Dokonce jsem se přistihl, jak zvažuji překročit povolený rozsah o další stránku. Nakonec jsem odolal. 

Mnohem horší to ale bylo s překladem. Kdo mne zná, ten ví, že jsem schopen bez obtíží komunikovat v angličtině pouze za předpokladu, kdy je mi dovoleno používat monology a různé pokusy o humor. Dokázal bych si například v Québecu… Ne, tam asi ne. Ale třeba v takovém Torontu bych si dokázal objednat hot dog a přitom ještě povyprávět prodavači o Sedmileté válce. Jenomže překládání beletrie je něco úplně jiného. Byť i tam mohou umírat lidé. Kdybych překladům alespoň trochu rozuměl, pokusím se na toto téma napsat alespoň jeden, dva vtípky plus celou pointu. Pro mne jsou však překlady španělskou vesnicí. A to je v angličtině jaksi špatně. Nicméně i tak jsem se pokusil o nemožné a tři strany textu jsem opravdu přeložil. Radost z dobře vykonané práce mi ovšem zkazila hned záhy má vrchní korektorka (jak v literatuře, tak v životě). Následovala dlouhá noc plná neustálého přepisování, vysvětlování kontextu pro použití toho či onoho výrazu a mé marné snahy prosadit si zcela novou verzi českého jazyka. Výsledkem bylo akutní nebezpečí tiché domácnosti (jen v tomto případě by mlčet NUTILA ona mě) a jeden amatérský, relativně smysluplný překlad. Oba dokumenty jsem tedy odeslal a rozloučil se tak s teplým místečkem v redakci.

Ani tehdy to však nebylo všechno. Zástupci nakladatelství se totiž nejspíše rozhodli, že než aby mne nechali se ctí vypadnout hned v prvním kole, potrestají mou troufalost sesláním pochyb o vlastních (ne)schopnostech, kteréžto budou trvat až do úplného konce výběrového řízení. Byl jsem tedy pozván na osobní pohovor. Měl bych asi zmínit, že z nějakého záhadného důvodu mi osobní pohovory nejdou. Vždycky dokážu říct nebo udělat něco, z čeho se členům komise udělají křečovitě ztuhlé obličeje plné přehnaně zdvořilého úsměvu (a špatně skryté hrůzy v očích). Ale tentokrát vážně nevím, co se pokazilo. Zodpověděl jsem jejich otázky týkající se mého životopisu, na požádání jsem doplnil komentář k vlastní analýze, přirovnal jsem jednu část hodnocené knihy k hypotetické adaptaci Pána prstenů do dopisové formy a potom jsem byl zpovídán na téma „Moje oblíbené knihy.“ Po čtyřiceti minutách jsem odcházel vypovídaný a spokojený sám se sebou.

A do týdne mi bylo oznámeno, že vzali dva jiné uchazeče. Z toho jsem pochopitelně neměl příliš velkou radost. Klidně mohli vzít pět set jiných kandidátů, to mi nevadí. Vadí mi ale vědomí, že jsem neselhal jednou, ale víckrát. Na druhou stranu, z padesáti lidí jsem skončil v první desítce. Být to literární soutěž, vlezu se možná i do sborníku.

Minimálně za tu procítěnou verzi Elrondova dopisu Galadriel…

2 komentáře:

  1. To mi připomíná stálou absenci zápočtu za překladatelský seminář. A 65. místo z 65ti duší na jisté soutěži. Divím se, že jsem se vešla na výsledkovou listinu, na sborník ani nepomýšlím.

    OdpovědětVymazat
  2. Raz to vyjít musí. Odvahu, Kaunazi. :)

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.