2. 2. 2016

Chcete mě? Díl první: Výmluvy, překlepy a neschopnost urazit čtenáře inteligentním humorem.



„Bez práce není na pivo,“ říkával otec, když jsem jako mladší nechtěl vstávat a pomáhat rodičům v potu tváří chléb náš dobývati. Nedávno jsem si na to vzpomněl, když jsem udělal to, co všichni se zatajeným dechem očekávali – nechal jsem se vyhodit ze školy. Najednou vzrostla potřeba zachránit mou (a tím pádem i rodinnou) prestiž alespoň tím, že si opatřím o něco lepší zaměstnání. A tak jsem se do toho pustil.

Nejprve bylo potřeba vytvořit nový životopis. Ten původní byl totiž žalostně zastaralý a skoro nic, včetně mého jména, v něm nebylo pravdivé. Podal jsem si tedy čistou A4 a začal sepisovat své úspěchy a schopnosti. Začal jsem logicky od mateřské školy. Značka: Nadějný start. Pokud vím, v ničem jsem nezaostával. Nebyl jsem ani ničím výjimečný, ale to je, jak víme, jen malá daň. V šesti letech následoval můj přesun na základní školu. Na prvním stupni jsem všechny obtěžoval schopností číst rychle, na druhém jsem k tomu přidal zálibu v angličtině a ve psaní vlastních povídek. Aniž bych jedinkrát klopýtnul na časové ose mé zářné budoucnosti, dostal jsem se na kdysi prestižní obchodní akademii. A tam začaly problémy. Láska k literatuře způsobovala, že peníze na učebnice mířili na sci-fi a fantasy. Začal jsem víc psát. A ve výsledku jsem musel opakovat jednu maturitní zkoušku. Přesto mne přijali na Masarykovu univerzitu.

V Brně jako kdyby mým studijním úspěchům definitivně odzvonilo. Přečetl jsem tuny knih, napsal tisíce blbostí a nechal se párkrát vyhodit. Vždycky jsem se ale nakonec ke studiu vrátil. Naposledy to bylo na kombinovanou formu. Našel jsem si práci jako recepční na kolejích a přežil jsem několik velmi nepříjemných zkoušek. A když už jsem věřil, že to dokážu, vyhodili mne na něčem, co snad ještě nikdy nikdo nepokazil.

Co se týče schopností, umím číst. Obstojně počítám do deseti. Vlastním maturitní vysvědčení a státní jazykovou zkoušku z angličtiny, která je mi platná asi jako diplom z lyžařského kurzu. Umím zapnout počítač, psát všema deseti (je-li ovšem klávesa Backspace funkční) a vím, co je to inkoustové multifunkční zařízení a jak z toho krámu vyrvat zaseknutý papír. Naopak neumím prodávat. Nic. Rozmluvil bych vám i nákup žetonu do automatu na toaletní papír na veřejných záchodech. Jsem naprosto a definitivně manuálně zmrzačený. Jsem introvert, flegmatik. Miluji literaturu a absurdno. Bez titulu, bez ambicí. Je mi dvacet sedm. To znamená, že jsem celý život promrhal a teď budu už jenom zhruba padesát let někde v koutě tiše čekat na důchod, demenci a smrt.

Pečlivě jsem si po sobě celý záznam vlastního života přečetl a rozhodl se smazat všechno, co se událo po dokončení střední školy. U pohovorů budu tvrdit, jak jsem vlivem neznámého traumatu ztratil paměť a budu naznačovat, že jsem bývalý tajný vládní agent s geniálním mozkem a úžasnými schopnostmi. Nabídky práce chci lovit výhradně na internetu, přičemž mám v plánu vrhat se pouze na slabé kusy stáda. Čili administrativa a služby. Slíbil jsem si být z každé vybrané nabídky nadšený, až hysterický.

Takto vybaven jsem vyrazil do boje za menší hanbu rodinných příslušníků. Mám reálnou naději, že mne v případě úspěchu nebudou přemlouvat, abych se přejmenoval na Šimona Stehlíka a odstěhoval se na konečnou linky B metra v Buenos Aires…


Ale nevypadá to tak úplně zle.




1 komentář:

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.