23. 2. 2016

Chcete mě? Díl třetí: Cihly, iPhone a postapo



„Proč byste u nás chtěl pracovat?“ zeptal se důležitě vypadající pán a znovu zkontroloval, zda jeho iPhone neztratil na ceně.

„No…“ zamyslel jsem se. Mám se přiznat, že nemám majetné příbuzenstvo ve věku 90+, ani jsem právě nevyhrál v loterii a tudíž prostě potřebuji dostatečně velký měsíční příjem? A co vlastně vím o nabízené pozici?

Žijeme v době kódových označení. Manažerka kontroly prostředí může mít v popisu práce dvakrát denně umýt podlahu na chodbě a uklidit na záchodech. Referent back office zase nejspíš telefonicky otravuje nešťastné majitele telekomunikačních přístrojů a nabízí jim naprosto bezkonkurenční půjčku. Je jedno, že ji zrovna nepotřebujete. Ale co kdyby vám náhodou zítra chyběly peníze a banky měly zavřeno? Takže když jsem odpovídal na nabídku práce na pozici „referent zákaznického centra,“ představoval jsem si, jak prodávám jedinečnou jídelní sadu ze švýcarské oceli (ano, vhodná i pro holení pro celou rodinu). Na druhou stranu, práce se měla točit okolo stavebnin, a protože moje sestra má v plánu postavit si vlastní dům, nějaká ta zaměstnanecká sleva na cement by se mohla hodit. A tak jsem do mailu zkopíroval tradiční motivační dopis, přiložil jsem životopis a všechno hezky odeslal.

Během pár dnů mne pozvali na první kolo výběrového řízení. Adresa: Horní Heršpice. Nic proti této části Brna, ale mezi klenoty urbanismu bych ji zrovna nezařadil. Hádám, že i zdejší důchodci musí mít opravdu rádi herní sérii Fallout. Každý druhý průmyslový areál připomíná opuštění jaderný reaktor z osmdesátých let. Pekárna, kolem níž jsem šel cestou na pohovor, dokonce budila zdání, že by mohla v šeru světélkovat. K samotné budově stavebnin jsem přišel jen díky neustálému připomínání si, že chleba si pečeme doma vlastní. Nicméně sklad a kanceláře stavebnin vypadaly… Nově. Na montovaných halách nevidím nic hezkého. Vešel jsem dovnitř a za chvíli jsem si už povídal s nějakou slečnou, která mne měla na starost.

„Dneska si vás jenom otestujeme,“ oznámila a vedla mě do malého kamrlíku nazvaného konferenční místnost.
Posadil jsem se k počítači a vyzkoušel si hru jménem Test mentální výkonnosti, kterážto spočívala v jednoduchém klikání, seřazování a sčítání za přítomnosti rušivých vjemů. Výsledek, převedený do percentilu, měl ukazovat, jak chytrý můžu být, nemám-li klid na přemýšlení. Můj percentil byl 94, ovšem doteď si nejsem jistý, jestli jsem náhodou nebyl prvním pozvaným kandidátem. Nicméně na základě tohoto hodnocení mohu zodpovědně prohlásit, že až budeme potřebovat správně seřadit blikající barevné trojúhelníky, jsem rozhodně váš člověk. Spokojen sám se sebou dozvěděl jsem se, kdy mi dají vědět termín dalšího případného pohovoru.

O týden později jsem opět podnikl onu dobrodružnou výpravu do budoucnosti. Krajina po osmé světové válce byla nezvykle klidná. I cesta ke skladišti mi zabrala mnohem méně času. Naštěstí, protože jsem byl záhy po svém příchodu odeslán na vedlejší adresu. Tam už na mne čekal onen důležitý pán s drahým telefonem. Pozval mne k sobě do kanceláře a rovnou se začal ptát na můj životopis. Když jsem mu dokázal, že je doopravdy můj, položil mi tu nejzákeřnější otázku ze všech. Proč chci pracovat zrovna u nich?

„No, víte… Jsem rád užitečný. Ano. A chci mít pocit uplatnění. Ten je u mne velmi důležitý. No a vaše společnost mi všechno tohle nabízí,“ odpověděl jsem mu nakonec.
Moc nadšeně se netvářil. Jen něco škrtnul na papírech před sebou, zkontroloval telefon a pokračoval ve výslechu. Jestli jejich stavebniny znám, jakou mám představu o platu a tak podobně. Nakonec mi prozradil, co by bylo předmětem mé pracovní činnosti.
„Většina našich zákazníků objednává před internet. Je to pohodlné, levné a rychlé. Ale někteří stále používají obyčejný telefon. Takže vám zavolají a na vás bude, abyste jim jejich objednávku vyřídil. Nejčastěji ve spolupráci s někým, kdo tomu rozumí. Nechceme po nikom, aby se učil katalog, že?“
„Hola hola, tam Novák. Máte prosím betonové tvárnice asi takhle velké?“ blesklo mi hlavou.
„Kdy byste mohl nastoupit?“ zajímal se pán, když si prohlédnul iPhone.
„Záleží na tom, kdy by se vám to hodilo,“ odpověděl jsem trochu mlhavě.
„Takže třeba hned?“
Zběsile jsem listoval imaginárním kalendářem.
„Třeba do týdne,“ potvrdil jsem nakonec.
„Dobrá. My to teprve budeme rozjíždět, takže jestli vás vybereme, začal byste za měsíc, za dva. To se ještě uvidí. Každopádně vám dáme vědět,“ řekl důležitý pán a rozloučili jsme se.

Cestou do 21. století jsem zvažoval výhody a nevýhody takového zaměstnání. A usoudil jsem, že pracovat v call centru (pasivní prodej zboží) deset hodin denně a mít předem nedefinovanou část svého platu závislou na tom, kolik toho prodám, mi za to vlastně vůbec nestojí. Zajímavé je, že k podobnému výsledku došli i pánové a dámy z oněch stavebnin. Takže mi o pár dní později s lítostí oznámili, že našli vhodnějšího kandidáta.

A tak jsem ztratil možnost stát se obchodníkem s cihlami roku 2016

1 komentář:

  1. Na světě není smutnější podívané než na člověka, který má rád knihy, jak prochází pracovními pohovory. :D

    A věř, že callcentrum je jedna z nejhorších práci. :)

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.