8. 3. 2016

Chcete mě? Díl čtvrtý: Zanedbané studium časopisů pro děti



Už je to nějaký ten pátek, co jsem si začal hledat lepší práci. A stejně jako si z nabízených inzerátů vybírám, kdo mi stojí za odpověď, vybírají si i personalistky. Proto se ne vždy dostanu až k pohovoru. Když už mám to štěstí, vždy se na poslední chvíli objeví vhodnější kandidát, pro nějž by byla daná pozice ideální cestou k seberealizaci (toť parafráze jedné zamítavé odpovědi). Už jsem přemýšlel, jak asi takový kandidát vypadá, nicméně tuhle úvahu si nechám na jindy.

K zajištění co největšího počtu pohovorů je třeba dostat se přes první vyřazovací kolo. To je s absencí vysokoškolského titulu či odborné (technické) kvalifikace/praxe poměrně obtížné. Já ale rozhodně neházím životopis do obilovin. Naopak se snažím jej co nejvíc zkrášlit. A obdobně postupuji i v případě samotného rozhovoru s personálním oddělením. Tak například jsem začal tvrdit, že umím výborně anglicky a že vychování jsem dostal od stručnosti a zdravého sebevědomí. Zároveň vím, za jakou měsíční odměnu bych byl ochoten vstát z postele. Ale tímto výčtem má snaha o zdokonalení se nekončí. Neustále vyhledávám všemožné tipy a rady odborníků na zaměstnanost, abych zjistil, co všechno se personalistky naučily na posledním školení a jak jim ulehčit život dobře stylizovanou frází reflektující potěmkinovský obraz mladého workoholika. No, a protože rodiče jsou vždy největšími odborníky na životy svých dětí, poslouchám pozorně i rady svých ploditelů. Tou nejnovější bylo nedávné doporučení, ať zkusím pracovat v IT firmě. Mám koneckonců počítač, ne? A vím, jak funguje, hm? (Pravdou je, že nevěřím na malé skřítky zakleté do mikročipů)

Před časem se rada mých drahých rodičů málem ukázala jako zlatá. Objevil jsem totiž inzerát IT firmy, která hledala nikoli programátory, ale pracovníky do administrativy. Principem byla jednoduchá výstupní kontrola, o níž vám toho v detailech mnoho neřeknu, neboť jsem podepsal slib ztráty paměti. Musí vám tedy stačit, že jsem ihned po dočtení inzerátu zapojil do akce svůj aktualizovaný životopis a za tři dny mi volala paní HR (funkce, nikoli iniciály), která mne asi patnáct minut zpovídala. A protože jsem stručný, leč zdravě sebevědomý, neznemožnil jsem se dost na to, abych nebyl pozván na první kolo výběrového řízení. Letmo jsem si tedy na své noční směně prošel informace o firmě a hned ráno (po třetí kávě) jsem zamířil na domluvené místo.

Ačkoli můj životopis nyní vypadá značně atraktivněji, já jsem to štěstí neměl. Hned ve vestibulu mne totiž zastavila přísně se tvářící vrátná a dožadovala se přímo filozofických otázek. Kdo že jsem a kam kráčím. Po mých odpovědích zvedla telefon, něco krátce domlouvala, načež mi půjčila kouzelnou kartičku s nápisem VISITOR 05, nechala si dát autogram a poradila mi, ať počkám a nevzdaluji se. Než jsem stihl usnout vestoje (což není lehký úkol), stála přede mnou usměvavá paní (HR) a zvala mne dál. Tato dotyčná osoba mne během prvních deset minut konstantně překvapovala. Namísto výtahu jsme sebevědomě zdolali čtyři patra schodů a mladá paní neustále vtipkovala na téma sedavé zaměstnání, IT a nedostatek pohybu. V zasedací místnosti všem čtyřem kandidátům stručně představila portfolio firmy (výsledky hospodaření za minulý kvartál jsme vynechali) a detailní popis práce, o kterou se chceme poprat. Když potom ani jednoho z nás nenapadlo nic rozumného, na co bychom se mohli zeptat, rozdala nám první praktický test. 

Technicky vzato nebyl tento test příliš odlišný od klasických úkolů typu „najdi pět rozdílů.“ Při pohledu na zadání mi bylo poprvé v životě líto, že jsem tu dvoustranu z Médi Pusíka ignoroval. Tady vidíte, jak je dětství náročné. Jednou něco zanedbáte a máte po kariéře. Když jsem s těmito myšlenkami třicet minut hypnotizoval nabídnuté obrázky (jeden originál a pět srovnávacích), neubránil jsem se zoufalství. To se ještě prohloubilo, když nám paní rozdala další úkol. Zadání bylo stejné, jen se tentokrát jednalo o několikastránkový manuál. Nesmírná touha získat během vteřiny smysl pro detail mi působila intenzivní bolest hlavy a pesimistická část mé osobnosti navrhovala začít skákat po stole a zpívat píseň o másle, ať mám to ztrapnění se rychleji za sebou. Přesto jsem se vydržel tvářit vážně až do konce. Když jsme všichni odevzdali formuláře s odpověďmi, zvala si nás paní HR do vedlejší místnosti na krátký rozhovor mezi čtyřma očima. Tam již žádné zákeřnosti nečekaly. Pouze série klasických otázek, z nichž většinu jsem zodpověděl už během telefonické komunikace. Celé zpovídání tak skončilo poměrně rychle a já měl možnost odcestovat se svými rozporuplnými pocity rovnou do postele.

Ukázalo se však, že mé schopnosti znemožnit se jsou značně nespolehlivé. O pár dní později mi totiž volali s pozvánkou na druhé kolo, které mělo trvat „tři až čtyři hodiny.“ Naštěstí jsem měl možnost noc předtím prospat, takže můj příjezd do sídla firmy byl tentokrát mnohem veselejší. Navíc jsem zde byl v jiné pozici. Prošel jsem již dvěma filtry a očekával jsem, že mám slušnou šanci projít i tím aktuálním. Sebevědomě jsem tedy pozdravil vrátnou, nechal se obdarovat kartičkou (VISITOR 14) a vyhlížel paní personalistku. Přišla docela jiná a rovnou nás i s mou kolegyní nastrkala do výtahu. Žádný pokus o humor, tady šlo o vážnou věc. Pomáhat lidem. Nabízet komplexní služby. Stát se užitečným. XX tisíc měsíčně hruhého plus benefity. Práce v centru a flexibilní pracovní doba. Mé srdce při té představě zaplesalo. To už jsme ale byli na místě určení. Rozpačitě jsme se s kolegyní posadili naproti třem zaměstnancům, vyslechli si krátkou přednášku o společnosti a principech práce na dané pozici, podívali jsme se na krátké propagační video a poté nás odeslali na trochu delší praktický test.

Ten spočíval v podstatě v téže činnosti, jako při mé minulé návštěvě. Jen místo do papírů zíral jsem tentokrát na monitor a můj odpovědník byl elektronický. Ke dvěma kontrolovaným dokumentům přibylo navíc ještě video. Nic z toho mne však nemohlo vyděsit. Od onoho telefonického pozvání na druhé kolo jsem usilovně trénoval svůj neexistující smysl pro detail. Naučil jsem se čistit si nehty. Mé uklízení se najednou protáhlo o téměř sto procent a výsledek vydržel o něco kratší dobu. Začal jsem opět používat všech pět kartáčků na zuby (plus dentální nit). Pochválil jsem své ženě půl roku starý účes. A neustále jsem si představoval, jak chodím do práce v devět (flexibilní pracovní doba). Pečlivě jsem tedy zkoumal každičký pixel a srovnával ho s originálem. Rozdíly jsem pak stručně popisoval a neustále jsem sám sebe kontroloval, jestli někde nedělám chyby. Poučoval jsem se, že na mém úsilí závisí životy všech těch programátorů, kteří v potu tváře do noci datlují další a další programy jen aby měli na chleba. Pekelně jsem se soustředil. A teprve po dvou hodinách usilovné snahy nezklamat jsem si dovolil vstát ze židle a oznámit, že mám hotovo. Poděkovali mi, zavedli mne k východu a slíbili, že se do týdne ozvou s výsledkem.

Je zcela zřejmé, že můj nový smysl pro pořádek a všímání si maličkostí vydržel přesně oněch sedm dnů. Pak mi zavolali, že má pečlivost nebyl vyhodnocena jako nejlepší ze všech a tudíž se mě hlavní cena – práce na hpp – netýká. Nicméně kdybych chtěl, mohli by mne vzít jako brigádníka. Zdvořile jsem odmítl. Při mých směnách šlo o příliš nejistou možnost na povýšení.

A od toho okamžiku je ze mne zase ten starý ignorant…
http://www.postabo.cz/postabo/casopis.php?akce=objed&titul=10 

2 komentáře:

  1. Snaha se ovšem cení a každý stejně nakonec přistane tam, kde si zaslouží. :) Třeba u Pusíků.

    OdpovědětVymazat
  2. Jémináčku, když ve Čtyřlístku byly jen křížovky. Ale ty se asi v IT sektoru nepočítají. Pro všechny případy chci zdůraznit, že jsem zvládala i roháčka.

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.