15. 3. 2016

Chcete mě? Díl pátý: Dobří migranti se vracejí



Česká pošta mi nikdy k srdci nikdy nepřirostla. Poslední dobou navíc až nepříjemně často bojuji s leností a ignorantstvím některých zaměstnanců. Proto není divu, že mi nabídka práce od známého logistického giganta přišla vhod. Práce čistě kancelářská, podmínky vesměs mírné s velkým důrazem na angličtinu. Ihned po přečtení jsem už smolil motivační dopis.

Ještě pořád nevím, jak moc musí být daná společnost zoufalá, aby si mne pozvali na pohovor. Představuji si to tak, že uprostřed trosek kolabujícího podniku se z ničeho nic zjeví naprosto zoufalá personalistka, ukáže prstem na můj životopis a pronese: „Teď už nás může zachránit jedině on.“ Doposud pouze přežívající spolupracovníci se najednou probudí, zajásají a budovou se začne rozléhat neustávající aplaus, který utichne teprve pár minut před mým příjezdem.

Přesně takhle to rozhodně nebylo. Ale je milé na chvíli podlehnout onomu pocitu důležitosti, který vrátní časem získají. Ve skutečnosti mi prostě jen zazvonil telefon a já jsem absolvoval klasický minipohovor. Kromě praktického dokazování svých znalostí cizího jazyka jsem musel zodpovědět i zákeřnou otázku, zda jsem někdy byl na pobytu v zahraničí. Pravdivě jsem tedy paní personalistce vypočítal jednotlivé zastávky ve Spojeném království. Načež jsme se domluvili na termínu normálního pohovoru.

V den D jsem odjížděl z Brna na místo určení vyzbrojen detailními informacemi jak o počtu kilometrů dělících obě města, kalkulaci měsíčních nákladů při využití nejefektivnějšího způsobu dojíždění, tak historii a profil podniku a pár zajímavostí z historie maloměsta, do nějž jsem mířil. Cesta ubíhala příjemně, neb jsem během ní počítal letadla, jimiž ona logistická společnost disponuje. Od vystoupení v centru až po začátek pohovoru měla uplynout celá hodina, kterou jsem hodlal strávit procházkou po zajímavostech a kocháním se. Když jsem se po necelé čtvrt hodině vrátil zpátky na náměstí, nenapadlo mne nic lepšího, než dát si ten turistický poznávací okruh znovu. Asi nejvíc mi v paměti utkvěla kombinace opravených a neopravených měšťanských domů s komunistickými paneláky. A židovský hřbitov, jehož správní budovu připomínala jen stručná deska informující, že ona budova byla zbořena v padesátých letech. Inu, pokrok nezastavíš. A tak je dnes toto město ohraničeno na všech koncích průmyslovými zónami. Alespoň na první pohled se tedy začíná trochu zvedat ke své předešlé slávě. Koneckonců jsem si to mohl několikrát zkontrolovat.

Do areálu firmy xz jsem se dostal deset minut před plánovaným začátkem pohovoru. Neznalý místních poměrů, rozhodl jsem se nahlásit svou přítomnost na vrátnici. Přísná paní vrátná si mne skepticky prohlédla, třikrát se zeptala na jméno, načež se pokusila dovolat do HR. Teprve napodruhé mohla oznámit, že „je tady nějaký uchazeč o zaměstnání a říká, že jde za vámi.“ Po krátkém hovoru mi poradila, abych „si počkal, ano?“ Poděkoval jsem a vrátil se k rozpadajícímu křeslu, abych mohl pokračovat v pozorování dvou elektrikářů při výměně zářivky. Vypadalo to, jako když modernizují CERN. Nicméně když jsem se dral skrz zákeřný turniket, všechna světla již svítila.

Bez potíží jsem našel svoji osudnou budovu a po schodech se vydal na cestu k HR oddělení. Dřív jsem však potkal personalistku. Ta mne zavedla do prázdné místnosti a začala se zpovídáním. Otázka číslo jedna: „Co si představujete pod inzerovaným názvem pozice?“ Otázka číslo dvě: „Jak to v současnosti máte se zaměstnáním?“ Otázka číslo tři: „Jak dlouho jste byl v zahraničí?“ A tak dál. Když jsme vyčerpali oficiální seznam, dozvěděl jsem se, že nově přijatý zaměstnanec by pracoval v jejich nejlepší budově, která je tak dobrá, protože tam jako nic nejde shora, ale spíš tam mají otevřené dveře. A dobrý kolektiv, takže bych do něj musel opravdu zapadnout. Abych je třeba nebrzdil nebo tak. Následovala moje oblíbená pasáž, kdy se role obrátí, a můžu se ptát já. Ale když jsem si chtěl ujasnit, v čem tedy ona pozice spočívá, dozvěděl jsem se, že paní vlastně neví. „To dělá kolega, kterého možná potkáte ve druhém kole. Když vás vybereme. A ten by vám to pak vysvětlil,“ řekla mi. Načež se přiznala, že kandidáty k pohovoru vybírala podle toho, zda byli na nějakém pobytu v zahraničí, neboť jedině tak lze zajistit jejich bezproblémovou znalost angličtiny. A že všechny životopisy přepošle kolegovi, který si z nich sám vybere. „Ale bylo by dobré, kdybyste se vážně zamyslel, jestli tady chcete pracovat nebo ne. On totiž kolega teď musí dělat i tu práci, o kterou se ucházíte. A má toho hodně.“ S tím jsme se rozloučili.

Když mi lidé slíbí zavolat a místo toho pošlou mail, je mi jasné, jak jsem dopadl. Kolega si vybral vhodnější kandidáty. Někoho, kdo ty otevřené dveře a přátelské prostředí ocení víc, než já. A možná za to mohla i moje nervozita spojená s následnou frustrací z toho, na základě čeho se personalistky probírají životopisy. Měl jsem v zahraničí strávit víc času.

Nebo tam rovnou zůstat.

2 komentáře:

  1. Počkej, na fotce je už zahraničí nebo jen krchov? Život jde dál a dál se točí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mohl by to být krchov v zahraničí, ne?

      Vymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.