22. 3. 2016

Chcete mě? Díl šestý: Příliš kreativní a málo zákaznická podpora denních a nočních krémů



„Nakreslete svoje nejoblíbenější domácí zvířátko. Napište tři důvody, proč ho máte rád. Na druhou polovinu papíru nakreslete své nejoblíbenější divoké zvířátko. A zase přidejte tři důvody. Máte?“
„Ano. Nakreslil jsem vodního šneka. Nejúžasnější mazlíček. A divokého šneka. Nejlepší nostalgická vzpomínka na dětství a deštivé cesty do školky.“
„Děkujeme, my se vám do týdne určitě ozveme.“

Takhle nějak by se dal tento článek zkrátit. Ale to by nebylo ono. Přišli byste totiž o klasický příběh s velmi zajímavým koncem. Všechno to tentokrát nezačalo inzerátem, nýbrž kamarádkou Ivanou. Ta přišla s tím, že její zaměstnavatelé hledají vhodné lidi k doplnění týmu zákaznického centra zaměřujícího se primárně na trhy USA a Spojeného království. Podmínkami byla komunikativnost a výborná znalost angličtiny. A zaslání životopisu na příslušný mail pochopitelně. Když navíc zmíním, že o této nabídce vím od té a té slečny, může dostat Ivana v případě mého zaměstnání pěkný bonus navíc. Pochopitelně jsem ihned souhlasil. I když se jedná o společnost zabývající se prodejem kosmetických výrobků, o nichž vím stereotypně mužské minimum. Ale co, říkal jsem si, aspoň se naučím něco nového.

Asi za týden od odeslání životopisu na mne čekal první test. Telefonický rozhovor s potenciální nadřízenou. Její otázky v americké angličtině versus mé stručné odpovědi s britským přízvukem. To vše bylo zakončeno příslibem telefonátu od personalistky. Která se ozvala o pár dní později, a rovnou jsme se domluvili na termínu pohovoru. Abych nebyl příliš nervózní, slíbila mi Ivana pozvání na kafe, jak budu mít po všem. Jestli si tím pojišťovala investici? Těžko říct. Ani by to nevadilo.

V den pohovoru jsem neponechal nic náhodě. Po dlouhé době jsem totiž cítil opravdovou šanci dostat se přes všechna kola výběrového řízení a stát se odborníkem na parfémy, krémy a líčidla. Za poměrně slušný plat. Sebevědomě jsem tedy nastoupil do šaliny a rozjel se vstříc novému zaměstnání. Cestou jsem se zabýval výhradně novou knihou k recenzi a lehce absurdní hudbou. Což byla chyba. Do místa určení jsem dorazil velmi příjemně naladěn a bez špetky nervozity. Pozdravil jsem slečnu na recepci a nechal se výtahem dopravit do čtvrtého patra. Tam jsem pozdravil další recepční (jest to profese velmi perspektivní), která mne nechala čekat v malé zasedací místnosti. Než za mnou přišly personalistka s vedoucí oddělení USA/UK, znal jsem nejpůsobivější čísla z propagačního letáku nazpaměť. Navzájem jsme se představili a začalo klasické zpovídání. Opět jsem dostal možnost komunikovat v angličtině, což mi udělalo radost. Všechno vypadalo dobře. Dokonce i poslechové cvičení jsem zvládl obstojně.

Jenomže pak se to začalo kazit. Jestliže něco přímo bytostně nesnáším, pak je to tzv. role play, kdy mám předstírat, že na dané pozici již pracuji, aniž bych měl k dispozici jakékoli materiály či data. Upozornil jsem obě dámy, že při takových improvizacích bývám absurdní. Odbyly mne mávnutím ruky. Prý je hned tak něco nepřekvapí. Tak jsme začali. Potenciální nadřízená se anglicky vyptávala na výhodné balení denního a nočního krému. Nabídl jsem jí ultra mega výhodný balíček tří krémů za cenu dvou a k výše zmíněným typům jsem přidal i novinku na trhu v podobě odpoledního krému (protože během třiceti obědových minut si umyjete ruce minimálně dvakrát, čímž v krátkém čase velmi drasticky vysušíte svou pokožku). Dořešili jsme detaily a já jsem ještě jednou zopakoval, že absurdní bývám pouze při takovýchto freestyle rozhovorech. Obě ženy se usmály (že bych byl už tehdy škrtnut?) a já dostal onu osudnou otázku s kreslením zvířátek. Potom jsem ještě zodpověděl pár doplňujících otázek a bylo hotovo. Než mi slíbily ozvat se, obrátila se na mne personalistka s poněkud nečekanou informací: „Vy prý píšete básničky.“ Všechno jsem svedl na temnou minulost a rozloučili jsme se.

Teprve u kávy mi Ivana prozradila, že zrovna vyhazují kolegu, který se namísto práce chová absurdně. Příliš nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl. Ale rozhodl jsem se spoléhat na vnitřní charisma a na silný dojem, který jsem nepochybně zanechal. A taky že ano. Další den mi Ivana psala, že půlka firmy ví o mém odpoledním krému. Přesně týden po mém pohovoru jsem dostal mail o tom, že bohužel našli lepšího kandidáta. Vyzkoušel jsem tedy svůj interní informační zdroj, abych se dozvěděl pravděpodobné příčiny svého neúspěchu. Ivana nejprve tipovala nevhodné zájmy (většina zaměstnanců je ženského pohlaví nebo homosexuální orientace, což jsou skupiny, které se mnohem častěji zajímají o kosmetiku), ale nakonec je oficiální důvod mnohem prozaičtější. Prý jsem tak kreativní, že by mne tohle zaměstnání nudilo a ubíjelo. Mám to zkusit v marketingu. A protože jsem lepší vyznání fuck off ještě neslyšel, hodlám si ho přivlastnit.

„Vy asi musíte mít hodně rád šneky, že?“
„Jo. Kdysi jsem jich pár měl.“
„A už je nemáte?“
„Ne. Teď máme se ženou potkany. Ti jsou taky super, ale mnohem hůř se kreslí.“


2 komentáře:

  1. Začíná to být čím dál absurdnější. U devátého dílu se nejspíš potentočkuji smíchem. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Začínám si říkat, že Ter Braak a Du Perron měli pravdu. Ne v tom, že 1940 je prima rok na smrt, ale že vent (chlapík) za textem je lepší než dvacet alexandrijnů dohromady.

    OdpovědětVymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.