Jitrocelový sirup po lžičkách

Zkusit se má všechno, říkal jsem si, když jsem otevíral bonboniéru s belgickou čokoládou. Ale ne proto, abych pak mohl filozofovat o životě a jeho překvapeních. Měl jsem v plánu mnohem bolestivější činnost. Sníst jediný bonbon a zbytek zase hezky vrátit zpět do skříně. Emočně vypjatější hodinu jsem dosud nezažil.

Ale nakonec jsem to úspěšně zvládl. Nadšen vlastním úspěchem, rozhodl jsem se oslavit nebývalou sílu vůle tím, že si dám ještě jednu čokoládovou dobrotu. Těžko se to přiznává, nicméně víc jsem toho zatím nesnědl. Pochopitelně mám ze sebe velkou radost. Už v mateřské škole se nám dospělí snažili vnutit představu o pozitivních vlastnostech střídmosti. My jsme je však neposlouchali a naopak jsme žádali všeho víc a teď. Nejlepšími příklady budiž Lego, palačinky s tvarohem a další díl Harryho Pottera. Poslední příklad se pochopitelně vztahuje k pozdější době. Podstatné je, že jsme se teprve učili být trpěliví. A že já to doteď nezvládám.

Totiž, ono je to pochopitelně složitější. Jsou obory, v nichž je má trpělivost ekvivalentem nekonečna. Zejména souvisí-li to nějak se vzděláním či získáním vyššího společenského statutu. Na opačném pólu pak figurují záležitosti literárního typu (i když nový Harry Potter ztratil to kouzlo), nebo obsahující cukr (případně med). Nedovedu přestat číst a cpát se u toho sladkostmi. Mimochodem, moje oblíbená soutěž se jmenuje Co dojde dřív. Přitom by jistá rozumná úroveň střídmosti prospěla všem zúčastněným. Nejspíš bych si tak víc užil každou přečtenou stránku, každou rozbalenou čokoládu a každý šálek kávy. Krom toho bych se zlepšil v organizaci času a v plánování vlastních pokusů o cokoli. Je mnohem lepší dělat něco kontinuálně, než čas od času se na to vrhnout.

Na druhou stranu, není trpělivý způsob přeci jen příliš krutý? Cožpak nechám půlku čokolády trpět dvacet čtyři hodin ve tmě a nejistotě než se k ní vrátím? Odložím nedočtenou kapitolu jen proto, že za čtyři hodiny vstávám do práce? Vždyť stát se může cokoli. Čokoládu mi sežere zloděj, který se nám vloupá do garsonky, a když nenajde nic cenného, začne zahánět depresi sladkým. Knihu vezme Vločka ráno s sebou, aby ji vrátila knihovně. Nebo umřu ve spánku a celou věčnost už budu při úplňku zoufale kvílet, protože se nikdy nedozvím, jestli Harold opravdu najde svého vraha a kam se poděla Dita. Jako vždy i tady platí, že kompromis je lepší, než extrém.


Až na výjimky pochopitelně.