Když mi studentka knihovnictví řekne, abych si krom
literatury pořídil ještě nějaký koníček, je něco špatně. Vždyť se navzdory
množství volného času nikdy ostentativně nenudím, nebo ano? Ovšem protože tou
studentkou je moje drahá žena, rozhodl jsem se prozkoumat své možnosti.
Ideální by prý byla, vzhledem k mému očividně neutěšenému
váhovému konceptu, nějaká pohybová aktivita. Jsem sice líný, ale pohyb mám rád.
Pokud se tedy nemusím hýbat nějak nepřirozeně. Z čehož vyplývá, že některé
„movements“ jsou mi mnohem sympatičtější, než jiné. Vzato doslovně, nepatřím
mezi nejideálnější materiál ke sportování. Schopnostmi jsem omezen na badminton
(resp. běhání sem a tam ve snaze naučit se létat za pomocí jedné badmintonové
rakety) a inline bruslení (přičemž poslední čtyři roky jsem offline). U
kolektivních sportů mám problémy s kolektivem. A ano, kdysi jsem zkoušel
dělat karate, což skončilo tím, že jsem si v tělocvičně čítával Harryho
Pottera. Běh je mi cizí, chodím dost rychle. Vím, že existuje něco jako posilovna,
ale rozhodně se tam nechystám.
Další na seznamu jsou hry. A pokud hrát, tak bez
počítače, to dá rozum. Nikdo z mých přátel však těmto kratochvílím
nevěnuje pozornost a já velmi nerad potkávám nové lidi. Krom toho trpím
potřebou každou takovou zábavu kazit vlastní neschopností. V pokeru se
tvářím jako člověk uprchlý z ústavní léčebny, který snědl něco zkaženého.
U ostatních karetních her většinou tiše hraji úlohu mučedníka a po pár prohrách
raději vyhazuji i ty dobré karty. Deskové hry obsahují často složitý systém,
který by vyžadoval mnohem víc času k pochopení, než kolik jim jsem schopen
věnovat. Šachy či podobné strategické hry zvládám stejně jako již zavržené
počítačové kolegyně pouze při „Jodid friendly“ obtížnosti, čili mým maximem
jest medium.
Dnes je moderní tvářit se jako podivín. Jsem
moderní. A každý sběratel je svým způsobem podivín. Já však bydlím v garsonce
a krom přečtených knih nehodlám sbírat nic dalšího. Odmítnutí personalistek
nehodlám vršit na hromadu (za rok, za dva si povíme). Sbírat pokusy o studium
je zase poměrně drahé. Leda bych nechodil k zápisům. Ale tím bych se
připravoval o jednu z těch nejlepších částí (orientační týden, úvodní hodiny).
Ve sběrném dvoře surovin jsem byl naposledy před deseti lety. Jinými slovy
nemám k ničemu tak vřelý vztah, abych to mohl sbírat. Nepočítáme-li roky.
Ty však sbíráme tak nějak automaticky všichni, byť to u některých nejde poznat.
Samozřejmě, že koníčkem lze nazvat ledacos. Třeba
jezení kečupu. Ovšem v mém případě jde o životní potřebu, nikoli hobby.
Vezmu-li další navrhované varianty: Rybaření (měl bych nutkání číst si),
turistika (a co ty účty za pivo?), tanec (ano, tento druh pohybu očividně
existuje), atp. Mám tedy podezření, že Vločka se mne prostě jen snaží dostat z bytu,
ať má občas klid. K tomu se ale nemusím hned upisovat ďáblu, no ne?
Stačí, když si dvakrát týdně půjdu
číst do parku.