26. 4. 2016

Chcete mě? Díl sedmý: Dobře uleželá příležitost slibující instantní úspěch a správně fungující mobil



Bez práce nejsou koláče, říkal jsem si, zatímco jsem závistivě hleděl na vyrovnané pečivo za oknem obchodu. Práce šlechtí, staví a formuje. Kdo pracuje, ten se nefláká. A jen skrze vlastní píli a pracovitost lze dosáhnout respektu. Jakmile budu respektován, mohu si dovolit mít vlastní názor. Třeba na velikost burských oříšků v supermarketech. Taky vám u nich chybí jakákoli rozměrová klasifikace podle současných norem?

Některé věci potřebují čas. Hrášek taky nevyroste přes noc. Proto i když jsem před dvěma měsíci poslal svůj životopis jedné společnosti nabízející servis a prodej mobilních telefonů, rozhodně jsem své šance stále považoval za velmi optimistické. Jednoduše jsem pouze čekal, až hrášek vyroste. A on vyrostl. A zavolal mi, aby mne pozval na pohovor. Už jsem si pochopitelně nepamatoval, co bych s těmi mobilními přístroji vlastně dělal. Prodejce jsem mizerný a jako opravář neobstojím ani v případě vypadnuté kliky od dveří, natož abych se vrtal v elektronice. To jsem samozřejmě při domlouvání termínu opomenul zmínit. Inu, s trochou štěstí se dá ukecat všechno.

A tak jsem jednoho úterý postával před obchodním domem a čekal, až bude aspoň za deset tři, ať nevypadám jako někdo zoufale toužící po zaměstnání. Lepší je předstírat, že mám svou cenu. Naštěstí jsem s sebou prozřetelně vzal svůj Kindle a mohl jsem tak zasvětit přebytečný čas čtením. Po pár minutách jsem se konečně odhodlal vejít dovnitř a zamířit si to přímo ke konkrétnímu obchodu. Najít svého zpovědníka chvíli trvalo, ale rozhodně jsem se u toho nezapotil. Mladý a úspěšně vypadající pán si mne přeměřil a požádal mě, ať okamžik počkám, že má ještě nějakou práci s předchozím kandidátem. Teď tady budu čekat navěky a za sto let zde návštěvníci najdou bronzovou desku s mým jménem a s nápisem UČEKAL SE K SMRTI. Nebo ne, ale podmínkou k úspěšnému splnění pracovního pohovoru je vyhrát nad tím pánem v Angry birds… Nakonec jsem se trochu uklidnil (chvíli jsem tu hru koneckonců hrál) a vrátil se ke čtení.

Uplynula skoro hodina, než mi bylo dáno poznat, jak tento konkrétní pohovor vypadá. Posadil jsem se ke stolu a nechal se podrobit klasické sérii zvídavých otázek. Co mám v plánu, kde jsem studoval, proč nemám titul, co umím, co neumím (limitováno třemi kusy od každého), kdy případně mohu nastoupit a jaký mám telefon. Následně jsem se dozvěděl, jak bych mobily přijímal do servisu, případně vykupoval a co všechno jejich zaměstnanci požívají za výhody. Neznělo to úplně špatně, dokonce i nabízený plat vypadal lákavě. Určitě to bylo tím, že jsem zvolil správné načasování svého příchodu. Pan zpovědník však zmínil i jednu nepříjemnost. Musel bych prý umět dobře anglicky, neb mají i zahraniční zákazníky. Odpověděl jsem popravdě, jak na tom jsem. Nevěřil mi, protože v životopise uvádím pouze jedinou zkoušku, kterou jsem zatím získal (B2). A tvrdit si můžu cokoli. Naštěstí dostal záhy spásný nápad vyzkoušet si mě. Asi deset minut jsem s ním vedl něco, co by se dalo označit za small talk, načež jsem byl shledán více než schopným.

Jenomže… Na tomhle místě většinou popisuji, co se v tom mnohdy komplikovaném procesu ohromování potenciálního zaměstnavatele nepovedlo. Občas je vina na mé straně, občas se holt ukáže někdo lepší. Tentokrát jsem ztroskotal na termínu možného nástupu, který měl správně znít HNED NEBO VČERA, kdežto já jsem mohl nabídnout pouze verzi ZA MĚSÍC A PŮL. A tak jsem zklamanému pánovi (poprvé v mém životě se role obrátily) aspoň slíbil, že jestli se jim v budoucnu nějaké místo uvolní, může se mi ozvat. Domů jsem tedy odcházel bez nové práce, ale zato s dobrým pocitem.

„A příště už to musí určitě vyjít,“ sliboval jsem svému neznačkovému smartphonu.

2 komentáře:

  1. Až budeš u čísla třicet, slituju se a dohodím ti job sám. Srsly...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Až budu u čísla třicet, vydám to knižně.

      Vymazat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.