5. 4. 2016

Plán B: Co dělat, když kapitulace selže

Některé věci v životě ovlivnit nemůžeme. Jiné ano. Ze všeho nejdůležitější je dostatečně se o to snažit. A vědět, co děláme. Vize, vize, vize. Už od narození bychom měli mít plán. Nejprve přední zuby. Vyrůst tak, aby mi všechno bylo malé. Vyzkoušet si kožní problémy. Vymyslet sto a jeden způsob neúspěšného maskování fyzických reakcí. Nepodlehnout nervozitě u přijímaček. Odmaturovat. Dostat se na vysokou. Napsat té milé slečně komentující můj blog. Znovu se dostat na vysokou. Vyzkoušet si existenční problémy. Oženit se (s tou milou slečnou komentující můj blog). Nechat se vyhodit ze školy. Najít si lepší práci. Najít si ještě lepší práci. Pracovat.

Ať už se cítím sebelíp, vždy se objeví někdo, koho ze všeho nejvíc zajímá, co mám zrovna v plánu. A já nikdy nevím, zda je za tím pouhá zvědavost, nebo nedůvěra. Navíc, popisováním optimistických obrazů budoucnosti tyto časem blednou. Najednou si nejsem jistý, zvládnu-li opravdu dokázat i něco většího, než nákup nové šalinkarty. Ostatně, když se řekne „něco velkého,“ automatickou asociací často bývá dlouhodobá příprava a pravidelný trénink, jehož vyvrcholením je získání něčeho, co nás posune zase o kus dál. Abychom mohli předstírat perpetuum mobile. Jenomže velké věci se dají dokázat i bez zbytečných příprav. Ačkoli každý z nás usilovně pracuje na vlastní smrti, čas od času se některým podaří umřít takřka bez plánování.

A přesně nad tímto přemýšlím, zatímco si čtu požadavky personalistek. Abych byl upřímný. Čestný a loajální. Uměl všechno a měl vysokoškolský titul. Plus dlouholetou praxi. Když nemám praxi, stačí mi angažovanost. Aktivismus se totiž cení. Dokazuje, že se sebou chci něco dělat. Zároveň to však vytváří tlak na ty, pro něž je každodenním cílem přečtení půl knihy. Jak to myslím, že mi to stačí? Co rodina? Z čeho ji chci uživit, když pořád jenom čtu a vymýšlím ekonomicky neefektivní věci?

Všichni se donekonečna zabývají fenoménem genderové korektnosti, a jestli je fér, když se na mítincích baví muži mezi sebou, čímž znemožňují ženám dostat se k opravdové moci. Řešíme uplatnitelnost žen na mateřské, tlak společnosti na to, aby se z dívek vůbec staly matky, problematiku zaměstnávání osob středního věku, atp. Dokonce se sem tam někdo zmíní i o tom, jak je těžké být opravdovým mužem a ještě se za to nestydět. Zapomínáme však na to, že ne všichni lidé touží dokazovat světu vlastní ekonomickou opodstatněnost. Že jejich cíle vypadají malé a bezvýznamné. A že část z nich ještě stále čeká, až si sova s dopisem najde cestu až k nim.

Píšu, tedy jsem. A zbytek se nějak udělá. Sušenku?

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.