Reklamní sdělení lehce zklamaného marketingového pracovníka není nutně k zamyšlení

„Jako recenzenti budete vykonávat jednu z nejnáročnějších literárních činností,“ pronesl šéfredaktor slavnostně. Všichni jsme ho poslouchali se zatajeným dechem, jenom Franta Š. do sebe cpal pařížský salát. Šéfredaktor to ignoroval a pokračoval dál. „Bude na vás odhalit, jestli ta či ona kniha stojí za přečtení, zda lidé pracující na publikaci knihy něco neodflákli a tak podobně. Je to krásné povolání, být recenzentem. Ale zároveň s sebou nese i spoustu nástrah. Až budete zítra sedět nad svou první recenzí (a to mi věřte, že budete, uzávěrka je v sobotu), pocítíte možná nutkání vyjádřit se upřímně. Jistě, špatná kniha si nic jiného než stoprocentní upřímnost nezaslouží. Než se tím vábením necháte zlákat, uvědomte si prosím, že i autoři jsou lidé. Lidé chybují. A lidí je zároveň i dost. Na vaše místo můžeme kdykoli přijmout někoho chápavějšího. Takže nezapomeňte: Žádná kniha nesmí dostat hodnocení pod padesát procent.“

Je to jenom představa, ale takhle to v mnoha případech v podstatě funguje. Samotný akt hodnocení literárního díla je (a vždy bude) přísně subjektivní. Z různých důvodů se spíš než o recenzi ale čím dál víc jedná o prostou propagaci. Chápu, když má recenzent jiný názor oproti většiny čtenářů. Vím však i, jak snadné je omezit se pouze na psaní pochvalných článků. Buď proto, že to zadavatel recenze očekává (ano, nejčastěji se s tím setkáte v recenzích na blogu, čili v podstatě i tady) nebo z toho důvodu, že si většinou vybíráte knihy, které se vám osobně líbí. Až teprve nedávno jsem si uvědomil, jak obtížně se kritizuje kniha od někoho, s kým se znáte. Prvotní reakcí je v takovém případě nezadat dotyčné osobě důvod k tomu, aby s na vás rozzlobila. „Už dvacet let jsme kamarádi a ty jsi napsal, že Elfí princezna s růžovým tulipánem lehce potřísněným blátem z cest je naprostá slátanina. No jak si to představuješ?“ Na druhou stranu, když autorům nikdo (v prvé instanci samozřejmě beta čtenář) neřekne o případných nedostatcích jejich textů, nikdy se nikam neposunou. Leda tak k rovnici čte mě x lidí = píšu dobře.

Některé recenze obsahují kromě slovního i procentuální (či hvězdičkové) hodnocení. To je fajn. Člověk se může snáz rozhodnout, jestli má cenu investovat čas nebo v ideálním i peníze tímto směrem. Najdou se sice lidé, které zajímá celá recenze a ani poté nejsou ochotni poslechnout názor recenzenta, ale to není vůbec špatně. Ba naopak. Já se snažím orientovat podle toho, jak se autor recenze vyjadřuje. Existují fráze, slovní obraty a různé vycpávky, které se používají v situacích, kdy nemáte nic hezkého, co byste o té knize napsali, a přesto musíte chválit. Myslel jsem, že se v tom už vyznám. Leč nedávný zážitek s objednáváním recenzních výtisků mne přesvědčil o platnosti tvrzení, že člověk se učí celý život. O co šlo? Narazil jsem na knihu, kterou jsem si mohl vzít k recenzi. Přečetl jsem si existující hodnocení jedné kamarádky a na základě jejího názoru jsem si knihu objednal. Čtením krátké novely jsem pak strávil tři dny a vymyslel bezpočet nových vulgarismů. Kdybychom na Fantasyi dávali procentuální hodnocení, nedostane ode mne autorka novely ani čtyřicet. Hodnocení, podle kterého jsem se orientoval já, znělo sedmdesát.

Možná jsem jenom příliš náročný. Knihy jsou ostatně od toho, aby se četly. A negativní recenze jim v tom nijak nepomůže. Tedy většinou. Taková recenze by mohla motivovat autory, aby si příště dali víc záležet. Což dnes taky nefunguje, protože vždycky se objeví někdo, kdo napíše recenzi pochvalnou. A krom toho, recenzent je taky člověk s vlastním vkusem. Asi budu realista a přepíšu svou rubriku na reklamní sdělení. A začnu posílat nepovedené spisovatele sem.


P. S. V novém čísle časopisu Pevnost se objevila recenze na dvě knihy, které jsem hodnotil pro Fantasyu. Zmiňovaná novela dostala opět sedmdesát, dle mého názoru povedený román z alternativní historie byl oceněn šedesáti procenty. Hodnotili dva rozdílní lidé, ale ani jeden nezmínil, proč se rozhodl zrovna takhle.