12. 5. 2016

Po zdech, povzdech.

„Musíš chodit víc mezi lidi, jinak budeš věčně psát jenom o svém nudném, upoceném životě. A to nikoho nezajímá,“ řekl mi jeden dobrý kamarád.
Vzal jsem si jeho slova k srdci. A teď mám o jednoho kamaráda míň.

Vážně, nikdy nenuťte introverty k tomu, aby se zapojili do socializačních aktivit. My to totiž neumíme. Zvlášť ne ti z nás, kteří svou příslušnost maskují neustálým přívalem slov. Takže ve finále připomínáme jednoduchou binární soustavu. Buď (příliš) mluvíme, nebo jsme (úplně) ticho. Mám dojem, že pokud nás jednou někdo zapojí do fungujícího systému (po osmi?), mohli bychom posunout technologickou vyspělost naší civilizace o dobrých pět minut.

Je poměrně snadné vymlouvat se. Jsem introvert, neměl jsem to v životě lehké, došel mi inkoust, tak jsem si zbytek dokreslil pastelkami. Neumím kreslit. Nemám pastelky. Nedává mi to smysl, ale potřebuji kávu, abych přišel na to, kde je problém… Mě ale neustálé vymlouvání nebaví. Proto jsem se rozhodl přiznat. Ale až na dalším odstavci.

Neumím své myšlenky přenést do srozumitelného jazyka. Možná jsem jenom líný, možná je chyba spíše na straně těch myšlenek (které mohou být nepřeveditelné), na tom nezáleží. Důležité je, že když něco napíšu, nedává to smysl.

A teď pozor, přijde chyták:

Chápete?

Příště zkusím něco zajímavějšího. Třeba ze života třešní.

1 komentář:

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.