„Musíš chodit
víc mezi lidi, jinak budeš věčně psát jenom o svém nudném, upoceném životě. A
to nikoho nezajímá,“ řekl mi jeden dobrý kamarád.
Vzal jsem si
jeho slova k srdci. A teď mám o jednoho kamaráda míň.
Vážně, nikdy
nenuťte introverty k tomu, aby se zapojili do socializačních aktivit. My
to totiž neumíme. Zvlášť ne ti z nás, kteří svou příslušnost maskují
neustálým přívalem slov. Takže ve finále připomínáme jednoduchou binární
soustavu. Buď (příliš) mluvíme, nebo jsme (úplně) ticho. Mám dojem, že pokud
nás jednou někdo zapojí do fungujícího systému (po osmi?), mohli bychom
posunout technologickou vyspělost naší civilizace o dobrých pět minut.
Je poměrně
snadné vymlouvat se. Jsem introvert, neměl jsem to v životě lehké, došel
mi inkoust, tak jsem si zbytek dokreslil pastelkami. Neumím kreslit. Nemám
pastelky. Nedává mi to smysl, ale potřebuji kávu, abych přišel na to, kde je
problém… Mě ale neustálé vymlouvání nebaví. Proto jsem se rozhodl přiznat. Ale
až na dalším odstavci.
Neumím své
myšlenky přenést do srozumitelného jazyka. Možná jsem jenom líný, možná je
chyba spíše na straně těch myšlenek (které mohou být nepřeveditelné), na tom
nezáleží. Důležité je, že když něco napíšu, nedává to smysl.
A teď pozor,
přijde chyták:
Chápete?
Příště zkusím něco zajímavějšího. Třeba ze
života třešní.