Tak aby bylo jasno. A kdyby nebylo, může klidně pršet, nám
už to bude fuk. Hlavně, abychom se dostali na výsluní. Což v dešti logicky
nejde. Ale i cesta je cíl, a tak budeme v případě přeháňky pod deštníkem
tiše doufat. Naděje je jako první vlaštovka. Zde končí soubor uměle
generovaných vět.
Už jsem se chlubil tím, že jsem se rozhodl víc psát. Dokonce
tady zazněla i stížnost na nedostatek témat a celkovou tematickou vyprázdněnost
mých článků. Uznávám, ne vždy se mi podaří najít dostatečně silnou inspiraci, z níž
se dá čerpat. Je ale chybou nedostatek prezentovatelných situací jako takových?
Nebo si moje selektivní paměť prostě jen to nejlepší nepamatuje? Ještě
existovala varianta totálního selhání mysli, ale tuto možnost jsem velmi rychle
zavrhnul.
Namísto procvičování unavených mozkových buněk, které věří
v poetické „ignorance is bliss“ jsem se rozhodl zřídit speciální odbor
aktivní tvorby paměťových záznamů. Někdo stručnější by jednoduše napsal, že si
koupil blok. Tam hodlám zapisovat veškeré zajímavosti prožitého dne. Ať mám
potom z čeho čerpat při psaní. Pochopitelně budu muset takový bloček všude
tahat s sebou. Plus propisku. A jakmile se objeví něco alespoň trochu
zajímavého, bez váhání si to zapíšu. Večer pak všechny texty zpracuji a to uvidíte,
kolik tady budu mít atraktivních postřehů…
Vlastně už mám první popsanou stránku. A protože tento týden
je na nápady přece jen bohatší, podělím se alespoň o syrovou podobu mého nového
zdroje:
-Lidé se ráno do vozů MHD strašně cpou. Jako by je uměla
tramvaj odvézt na nějaké lepší místo. Chci se vrátit do postele.
-Nemá cenu psát potmě. První polovina pak nejde přečíst a
druhou mám napsanou na ruce.
-Sledovat profily úspěšných přátel je deprimující bez ohledu
na třetí šálek kávy.
-Zoufalé hledání jablka dnes v práci skončilo smutně.
Našel jsem ohryzek a vzpomněl si.
-Velká prsa ve mne vzbuzují soucit. Jak stárnu, projevuje se
u mne spíše empatie.