4. 8. 2016

Nový kolektiv a obtíže plynoucí z osmi hodin neustálého talking

Už jste někdy viděli introverta v Open office? Minulé pondělí se mě kolega (jeho jméno jsem úspěšně zapomněl hned, co se mi představil) ptal, proč nikdy nemluvím. Neměl jsem to srdce říct mu pravdu, a tak jsem si vymyslel historku o tom, jak nemohu mluvit a myslet ve stejnou dobu, takže raději tiše přemýšlím. Asi mi nevěřil, ale nedal to na sobě znát.

Já ve skutečnosti mluvím skoro pořád. Jen nejsem dostatečně hlasitý, abych překřičel všechny ty extroverty. A když už se mi to podaří, musím většinou složitě vysvětlovat, co jsem tím vlastně chtěl říct. A v tu chvíli se vrací extroverti s další dávkou témat, jimž nerozumím, případně k nim nemám co dodat. Tehdy doopravdy zůstávám zticha. Občas pozoruji dění kolem sebe a zjišťuji, co všechno může ostatní bavit. Jindy se prostě jen věnuji práci. Od toho jsem koneckonců placený. No a když si vzpomenu na to kvantum věcí, které ještě nedovedu na první pohled rozpoznat (ten a ten typ zařízení patřící k jinému oddělení, atp.), napadá mne, že bych si měl všechny materiály vytisknout a věnovat se domácímu samostudiu. Na druhou stranu, practice makes perfect, jak říkáme u nás na Moravě. Stačí udělat jednu chybu a hned se mi správný postup vryje do paměti. Samozřejmě i díky mým nadřízeným.

Myslím, že všichni mí přátelé doufali, jak budu z práce pro zákaznickou linku přicházet domů unavený a mlčenlivý. Já se naopak vracím příjemně rozmluvený (navzdory mlčení před kolegy) a moc rád bych v tom povídání pokračoval. V tomto ohledu je tedy realita daleko za očekáváním okolí. Přeci jen, i introvert potřebuje čas od času potrápit své hlasivky i jinak než jen přes telefon. Nebo ne?


Doplnění: Ptal jsem se Vločky. Tvářila se pochybovačně.

Žádné komentáře:

Okomentovat

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.